Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* INTRIKY PŘED SOUDEM
  Vydáno dne 18. 05. 2013 (2282 přečtení)

ZDENĚK JEMELÍK, INTRIKY PŘED SOUDEM
Vyšlo 18.5.2013 na webu spolku Šalamoun a na Politikonu
jemelikzdenek@gmail.com

Ve čtvrtek 16. května 2013 skončilo u Obvodního soudu pro Prahu 7 zprošťujícím rozsudkem prvostupňové soudní řízení trestní proti bývalému policejnímu prezidentovi Petrovi Lessymu. Je to proces, výjimečný politickým pozadím, významem bývalého postavení pana obžalovaného a možným vlivem na osud ministra vnitra. Česká republika se díky němu opět stala aspoň v něčem evropskou jedničkou, neboť trestní stíhání policejního prezidenta je vskutku neobvyklý úkaz.

Z vývoje dokazování jsem usuzoval, že by Petr Lessy měl být zproštěn, (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013041301; http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013030201; http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013041001) nebo by mělo být jeho trestní stíhání zastaveno. Přesto jsem rozsudek očekával s napětím. Kromě toho, že jsem se mnohokrát přesvědčil o nevypočítatelnosti soudů, měl jsem informaci z „obvykle dobře informovaného zdroje, který nestojí o zveřejnění“, že pan soudce dostal na vybranou: buď odsoudí Petra Lessyho a vyslouží si přeložení k vyššímu soudu, nebo jej zprostí a zablokuje si kariéru na věky věků.

Nebudu se zabývat souvislým popisem průběhu závěrečného dne hlavního líčení. Čtenáře odkazuji na velmi přesnou zprávu Milana Holakovského v Deníku ze dne 16. května 2013 (http://www.denik.cz/z_domova/soud-zprostil-lessyho-obzaloby-z-pomluvy-a-zneuziti-pravomoci-20130516.html).

Časová blízkost nového vývoje v kauze Víta Bárty a Jaroslava Škárky se zakončením Lessyho procesu vybízí ke srovnání obou kauz.

Policejní prezident je podstatně významnější figura než poslanec, který je předsedou malé politické strany, a zneužití jeho úřední pravomoci – pokud by se prokázalo – by bylo závažnější než sporné nakládání s poslancovými soukromými penězi – pokud by se ovšem jeho nezákonnost prokázala. Přesto se veřejnost a novináři o Lessyho proces zajímali velmi střídmě, zatímco prvostupňové řízení s Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou připomínalo velký on- line kabaret.

Obě řízení vedli mladí soudci. V kauze Víta Bárty předseda senátu Jan Šott, médii vydávaný za vzor soudcovských ctností, Petra Lessyho soudil veřejnosti dosud neznámý samosoudce Roman Podlešák. Jsou příslušníky přibližně téže generace, ale jejich přístupy k vedení řízení se přece jen lišily.

Jan Šott otevřel prostor televizním přenosům způsobem dříve nevídaným a umožnil tím zneužití soudní síně k dehonestaci parlamentní politické strany. Nával novinářů a televizních štábů byl zdrojem šumu a ruchu, rušícího při sledování procesu. Bylo v moci předsedy senátu důraznějším vystupováním vůči nim si vynutit bezpodmínečné zachování důstojnosti řízení. Ale teprve při vynášení druhého rozsudku vykázal jednoho nevychovaného člena televizního štábu ze soudní síně. Roman Podlešák ve věci Petra Lessyho nemusel čelit tak silnému nájezdu televizních štábů, jeho postavení bylo proto snazší. Nečinilo mu proto potíže udržet na uzdě lačnost kameramanů po záběrech a zachovat ničím nenarušovanou důstojnost řízení. Krotil ostatně i veřejnost, když na některé výroky obhájce reagovala smíchem.

Oba soudci vedli jednání v soudní síni od počátku ukázkově. Roman Podlešák byl poněkud dynamičtější, ohromoval neobvykle dokonalou orientací ve spisu a neúnavností: např.soudit s pětiminutovou přestávkou šest hodin a pak po dvacetiminutové přípravě vyhlásit rozsudek a déle než hodinu jej vysvětlovat mu nečinilo potíže.

Avšak zatímco Romanovi Podlešákovi vydržela procesní elegance až do rozsudku, Jan Šott se dopustil v druhé části řízení, která proběhla po zrušení prvního rozsudku odvolacím soudem, neuvěřitelné nehoráznosti: padesátičtyřstránkový rozsudek rozdal stranám hned po vyhlášení (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013012401). Veřejnosti tím vzkázal, že hlavní líčení bylo jen formální divadélko, neboť rozhodnuto o výsledku bylo již před zahájením hlavního líčení. Je pravda, že jeho volnost rozhodování byla značně omezena závazností právních názorů vyšších soudů, na druhé straně soudce nemohl vyloučit, že urputná žalobkyně nebo obžalovaní nepřijdou s něčím novým, co posune důkazní situaci. Uzavření rozsudku před hlavním líčením je špatným vzkazem pro veřejnost: na tom, co se odehrává v soudní síni, vůbec nezáleží, rozhoduje se předem a někde úplně jinde. Důvěryhodnost justice tak dostává na frak.

V prvním rozsudku, jenž neobstál v odvolacím řízení, Jan Šott ve snaze o osobitost napáchal pár nepřístojností, jimiž jsem se zabýval již dříve (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012083001): především se nevypořádal s důsledky poslanecké imunity obžalovaných a s rámcem, vymezujícím hranice jejich vydání k trestnímu stíhání. Jaroslava Škárku odsoudil za skutek, který nebyl napaden obžalobou. Vítu Bártovi zabavil peníze, které z něho dle jeho zjištění provokatéři vylákali podvodem (v dané chvíli okradl okradeného).

Rozsudek samosoudce Romana Podlešáka bude jistě podroben velmi důkladnému zkoumání v odvolacím řízení a může se nakonec stát, že rovněž neobstojí. Ale určitě mu nebude vyčítána nadměrná snaha o originalitu či vybočení z půdorysu obžaloby, které by jej znehodnotily. Soud není bůh vševědoucí, nehodnotí nezpochybnitelnou pravdu, ale virtuální obraz skutkového děje. Proto je velmi často možné na stejných důkazních základech, při plném respektování zásad formální logiky a zákonných pravidel dojít volnou úvahou k rozdílnému hodnocení věcí.

Výchozím prvkem zprošťujícího rozhodnutí je poznatek, že existují určité rozpory mezi vymezením skutku v obžalobě a jeho odrazem v povědomí svědků a ve světle vyhodnocení důkazů. Např. se ukázalo, že kopie anonymního dopisu, kterou měl pan obžalovaný poslat po tiskové mluvčí Pavle Kopecké Radimu Vaculíkovi, se provedením odlišuje od té, kterou pak novinář předal Generální inspekci bezpečnostních sborů. A inspekce věděla o údajném setkání Radima Vaculíka s Pavlou Kopeckou dříve, než s novinářem poprvé mluvila. Pan obžalovaný se v kritickém období nemohl s tiskovou mluvčí setkat, takže jí ani nemohl kopii anonymu předat. Posléze obhájce Tomáš Sokol předložil soudu sjetinu z elektronické evidence docházky, z které je patrné, že Pavla Kopecká v průběhu měsíce ani jednou nepřerušila přítomnost v budově během pracovní doby, takže lze důvodně pochybovat, že se s novinářem setkala za popsaných okolností. Navíc se prokázalo, že kopií anonymu bylo více a měli je k disposici i jiní novináři.

Patrně pouze „politická korektnost“ způsobila, že ani soud, ani obhájce nerozvíjeli otázku, kde se vzala ve spisu kopie anonymu, která nesouhlasila s tou, již zhotovila ředitelka odboru vnitřní kontroly Policejního prezidia, a kterou měl v držení pan obžalovaný. Za daných okolností nelze s jistotou tvrdit, že se žalovaný skutek stal, což podle zásady in dubio pro reo logicky vede k zprošťujícímu rozsudku. Na tento citlivý bod bude určitě útočit odvolání žalobce. Může být nakonec úspěšné, neboť pohrobci normalizace mezi soudci odvolacího soudu jsou spíše zastánci obrácené zásady in dubio contra reo.

Samosoudce rovněž shledal, že se pan obžalovaný neprovinil pomluvou, neboť nebyl autorem článku, jenž byl roznětkou jeho trestního stíhání. O části v něm uvedených tvrzení se mohl právem domnívat, že jsou pravdivá, a další skutečně pravdivá byla.

Posléze konstatoval, že předmětem obžaloby se již dříve zabývala Generální inspekce bezpečnostních sborů, která věc postoupila ministrovi vnitra k projednání v kárném řízení, které skončilo zproštěním. Trestání stíhání za věc, o které již bylo rozhodnuto v jiném řízení, je nepřípustné.

Tato okolnost sehrála významnou úlohu v hodnocení rozhovorů Petra Lessyho s Radimem Vaculíkem. Roman Podlešák ostře vytkl veřejné probírání prohřešků policisty Jaroslava Vaňka a jeho nadřízeného Bedřich Koutného jako „nešťastné“. Věc se měla řešit odpovídajícími nástroji, nikoli zveřejněním. Pan obžalovaný v tomto směru zřejmě „přestřelil“, ale nemůže být za to potrestán, když předcházející kárné řízení v téže věci skončilo zprošťujícím rozhodnutím.

Každé soudní jednání přináší i drobné události, které mu dodávají ozvlášťňující zabarvení. Pro prvostupňové řízení proti Vítu Bártovi a Jaroslavu Škárkovi byla příznačná snaha svědků obžaloby a samého Jaroslava Škárky co nejvíce obnažovat útroby strany Věci veřejné a odhalit ji jako „firmu“ Víta Bárty ( http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012041301), ovládanou nedemokratickými postupy. Roztomilé bylo hystriónské vystoupení Kristýny Kočí a nevěřící škleb Jaroslava Škárky při vyslechnutí nečekaného rozsudku s nepodmíněným trestem odnětí svobody pro něj. Nezapomenutelné jsou ovšem i úvahy soudce Jana Šotta o „spravedlnosti, která se zastavila na hranici politiky“ na adresu Nejvyššího soudu ČR, jenž ho přinutil respektovat zákonné hranice, dané poslaneckou imunitou. Je smutné, když nezkušený soudce přehlédne meze, dané zákonem, ale ještě smutnější je, když za upozornění na svou pomýlenost kritizuje elitu českých trestních soudců, bulvár mu k tomu tleská a sami soudci jej chrání před potrestáním za všechny jeho hříchy.

V řízení proti Petru Lessymu zazněla překvapivá svědectví a zvukové záznamy, v souhrnu odrážející pokleslou osobnostní kulturu tzv.poškozených zlínských policejních důstojníků Bedřicha Koutného a Jaroslava Vaňka, jejich způsoby nakládání s podřízenými a poměry uvnitř jihomoravské policie. Na jejich pověsti ulpěla řada ošklivých skvrn, jež zpochybňují vhodnost jejich setrvání ve funkcích. Utrpěl ovšem i obraz Policie České republiky, neboť veřejnost se může domnívat, že zlínská policie není jedinou černou ovcí ve stádu.

V řízení se vyskytla drobnost, která potvrzuje důležitost odříznutí svědků od informací o dění v soudní síni, a současně klade otázku po mezích novinářské otevřenosti. Ředitelka odboru vnitřní kontroly Policejního prezidia po oficiálním ukončení svědecké výpovědi oznámila soudu, že četla v novinách nepravdivou informaci o doručení kopie anonymu panu obžalovanému s jeho osobními věcmi, nalezenými v jeho kanceláři. Na důkaz pravdivosti předložila objemný svazek s kopiemi různých listin, fotografiemi a protokolem o předání věcí (vysvětlení: od okamžiku propuštění ze služebního poměru ztratil Petr Lessy oprávnění ke vstupu do budovy a do své kanceláře, která byla zapečetěna). Samosoudce po přezkoumání listinných důkazů usoudil, že pravdivost Lessyho tvrzení, že v jedné z krabic se nacházela předmětná kopie, není vyvrácena.

Prvostupňoví žalobci v obou srovnávaných kauzách – Hana Vrbová ve věci Víta Bárty a Jaroslava Škárky a Michal Muravský v procesu s Petrem Lessym - se sice činili, seč jim síly stačily, aby usvědčili obžalované, ale nedopouštěli se „podpásovek“. Ostatně samosoudce Roman Podlešák náležitě ocenil logičnost vývodů žalobce. Z mezí slušnosti zato vybočil žalobce Vladimír Hackl při odvolacím řízení ve věci Víta Bárty ( http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013032601) a Jaroslava Škárky, který hned při přednesu odvolání velkopansky upozornil soud, že státní zastupitelství bude zvažovat podání dovolání: dal tím najevo, že předem ví, že senát tří soudců z povolání není způsobilý věc správně rozhodnout. Avšak pravou perlou bylo vystupování zmocněnce poškozených Michala Mazla v kauze Petra Lessyho. Kromě toho, že byl horlivější než žalobce a opakovaně si vysloužil zamítnutí kapciózní otázky a na konci řízení zavalil soud balíkem petic s vědomím, že k nim soud nemůže přihlížet, vyznamenal se při přednesení závěrečné řeči oznámením, že všichni svědci, kteří před soudem vyprávěli o ohavnostech ze zákulisí zlínské policie, budou čelit žalobám poškozených na ochranu osobnosti. Usvědčil se z nekompetentnosti: takové žaloby by neměly šanci na úspěch ani v případě, že by byl Petr Lessy odsouzen.

Zvláštní ocenění zasluhuje skvělá závěrečná řeč obhájce Tomáše Sokola, která doslova rozprášila argumentaci obžaloby.

Zatímco kauza Petra Lessyho nyní spěje k odvolacímu řízení, věc Víta Bárty a Jaroslava Škárky je již pravomocně ukončena a přichází čas na mimořádné opravné prostředky. Nepřekvapuje, že státní zástupce Vladimír Hackl splnil výhružku a vyzval nejvyššího státního zástupce k podání dovolání v neprospěch osvobozených. Zato Jan Šott se zřejmě nemůže rozloučit s postavením hvězdy bulváru: poslal ministrovi spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona v jejich neprospěch. V jistém smyslu se tak opět stal jedničkou mezi českými soudci, byť jde o prvenství, o které není co stát. Stížnost pro porušení zákona se totiž podává proti pravomocnému rozhodnutí. V této kauze je jen jedno: rozsudek senátu soudce Jana Šotta z 23. ledna 2013. Pan soudce tedy napadá podnětem své vlastní rozhodnutí, což je věc dosud nevídaná-neslýchaná. Kromě toho se chce domoci rozhodnutí v neprospěch obžalovaných. Pokud by snad skutečně ministr spravedlnosti podlehl politickému tlaku a pokud by Nejvyšší soud ČR jeho případné stížnosti vyhověl, pro Víta Bártu a Jaroslava Škárku by to nemělo žádné důsledky: rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v neprospěch obviněných má jen akademický význam („po lopatě“: soudce Jan Šott by se dověděl, že vynesl špatný rozsudek, ale obviněných by se to nijak nedotklo). Není ovšem jisté, že k projednání podnětu vůbec dojde. Ministrovu rozhodnutí o něm musí předcházet přezkum trestního spisu, který trvá někdy i několik měsíců. Ve chvíli, kdy je podáno dovolání, přezkum se přerušuje, protože dovolání má přednost. Výsledek projednání dovolání může zásadně změnit právní situaci v kauze, takže je možné, že argumenty podnětu ke stížnosti pro porušení zákona po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání ztratí platnost. Ale zatím bude bulvár vzhlížet k soudci Janu Šottovi jako ke hvězdě, ukazující zbloudilcům správnou cestu.

Obě řízení spojuje skutečnost, že jsou výsledkem intrik. Napadení Víta Bárty vyvolaly soukromé osoby, řízené bůhvíkým a bůhvíodkud, na Petra Lessy zaútočily orgány státu. Intriky proti Vítu Bártovi jsou pouze odporné, v kauze Petra Lessyho jsou nadto spojeny se zneužitím pravomoci úřední osoby. Ministr vnitra by měl vyvodit důsledky z odhalení, k nimž došlo před soudem a měl by resignovat. Není důvod, aby čekal na právní moc rozsudku, protože mechanismus intrik již nelze ničím zastřít. V dalším je na místě přezkoumat odpovědnost vedoucích činitelů Generální inspekce bezpečnostních sborů a posoudit trestněprávní odpovědnost bez výjimky všech, kdo se na intrice podíleli.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.