Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* SOUDCI SOBĚ I
  Vydáno dne 30. 05. 2013 (2181 přečtení)

ZDENĚK JEMELÍK, SOUDCI SOBĚ I
Vyšlo 30.5.2013 na webu spolku Šalamoun a na Politikonu
jemelikzdenek@gmail.com

Podpora soudce v nesnázích spolkem Šalamoun je ojedinělý úkaz. V současnosti jím je sledování trestního řízení proti kladenskému soudci Vlastimilu Matulovi a bývalému vedoucímu pracovníkovi ministerstva spravedlnosti Vladimíru Chrásteckému. Psal jsem o něm v jeho počátcích hlavně proto, že policie si pro stíhání pana soudce nevyžádala souhlas prezidenta republiky, zavedený zákonem o soudech a soudcích, hrající roli pojistky soudcovské nezávislosti proti svévoli moci výkonné http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012032001; http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012031801). Zdůvodnila to tím, že jej stíhá za skutek, kterého se dopustil jako stážista na ministerstvu spravedlnosti, tedy mimo výkon funkce soudce. Názor policie nakonec posvětil i Nejvyšší soud ČR. Vždy jsem si myslel, že soudce je soudcem, i když zrovna na dvorku štípe dříví: stále musí ctít důstojnost své profese, ale za to je stále pod ochranou zákona. Státní zástupci a Nejvyšší soud ČR mě z omylu vyvedli, když Ústavní soud ČR jako nejvyšší autorita pro podobné případy nebyl tázán.

Od března r. 2012 se případ konečně dovlekl k projednání u Obvodního soudu pro Prahu 2, kde jej 29. června 2013 začala soudit přívětivá samosoudkyně Mária Petrovková.

Připomínám, o co v této při jde: Čtenáři si možná vzpomenou na příběh údajných zlodějů, kteří měli ukrást z auta bezpečnostní agentury na parkovišti u čerpací stanice 74 milionů Kč a byli za to odsouzeni k vysokým trestům. Usvědčoval je řidič auta, který jim krádež umožnil. Ukradené peníze se nenašly. Bývalá ministryně Daniela Kovářová podala v jejich prospěch Nejvyššímu soudu ČR stížnost pro porušení zákona a nařídila přerušení výkonu trestu do rozhodnutí soudu. Odsouzení odletěli po propuštění do Thajska, aby se zotavili po ročním pobytu ve vězení.

Koncept stížnosti pro porušení zákona a rozhodnutí o přerušení výkonu trestu vypracoval právě výše zmíněný soudce Vlastmil Matula jako stážista na ministerstvu, v sekci, řízené Vladimírem Chrásteckým.

Nejvyšší soud ČR po předběžném seznámení s věcí nařídil veřejné projednání stížnosti, což ve světle jeho zvyklostí znamená, že vyhovění přinejmenším nebylo vyloučeno (nenadějné stížnosti se zpravidla zamítají na neveřejném zasedání). Jenže v té době se vrátil do čela ministerstva spravedlnosti Jiří Pospíšil, který již v devátý den svého mandátu navštívil Nejvyšší soud ČR a stížnost vzal zpět. Několik dalších nevyřízených stížností označil za „kontroverzní“ a nezávislí soudci je pak všechny zamítli s výjimkou případu pražského radního za ODS Martina Langmajera. Ministr takto jednal, ač nemohl znát předmětné trestní spisy.

Podle trestního řádu, pocházejícího z r.1961, je zpětvzetí stížnosti pro porušení zákona přípustné až do okamžiku, kdy se senát odebere k poradě o rozsudku. Nicméně v situaci, kdy je již nařízeno veřejné zasedání soudu, má takový zásah současně povahu odnětí obžalovaných zákonnému soudci, tedy protiústavního jednání. Mimo to není obvyklé, že by ministr zpětvzetím stížnosti opravoval rozhodnutí předchůdce.

Jiří Pospíšil nesporně zmařil možnost přezkoumání elitou českých trestních soudců důvodných pochybností o správnosti vyhodnocení důkazů obecnými soudy. Kdyby Nejvyšší soud ČR stížnosti vyhověl, situace, která vedla k vyvolání trestního stíhání soudce Vlastimila Matuly, by vůbec nenastala.

Pan obžalovaný vypracoval během stáže ještě několik stížností. Jejich úspěšnost byla vysoká. Přerušení výkonu trestu při podání stížnosti pro porušení zákona bylo v té době dosti časté. Jeho dílo bylo ovšem svou povahou pouze konceptem, který se stal rozhodnutím až podpisem paní ministryně.

Zpětvzetím stížnosti pro porušení zákona skončila odsouzeným platnost přerušení výkonu trestu. Vyhlídka na návrat za mříže je ale nelákala. V Thajsku si našli přijatelný způsob obživy a rozhodli se, že tam zůstanou. Teprve tím se stali uprchlíky.

Tomu všemu předcházelo na ministerstvu spravedlnosti zvláštní dění. Velmi dobře napsaný podnět ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch obou odsouzených, vypracovaný jejich obhájci, nejdříve vyhodnotila referentka Ilona Jakůbková, která navrhla jeho odložení. Vzápětí ale dostal podnět i se zamítavým stanoviskem referentky na stůl soudce-stážista Vlastimil Matula. Po seznámení s trestním spisem došel k odlišnému stanovisku než referentka, a připravil stížnost pro porušení zákona a rozhodnutí o přerušení výkonu trestu. Materiál se přes jeho nadřízené dostal paní ministryni na stůl patrně s balíkem dalších písemností, určených k podpisu. Daniela Kovářová si nepamatuje, že by jej podepsala. Později vysvětlila, že dostávala k podpisu tolik věcí najednou, že v časové tísni je mohla kontrolovat jen namátkově a jinak se musela spolehnout na podřízené, že předkládají pouze důvodná rozhodnutí.

Když nastoupil na ministerstvo Jiří Pospíšil, referentka, zřejmě trpící pocitem zhrzenosti kvůli prosazení názoru, odlišného od jejího, se postarala, aby se zajímal o propuštění údajných zlodějů a o další „kontroverzní“ stížnosti, jež podle jejího názoru neměly být podány. Ministr, který se rád chlubil tím, že vše dělá jinak a lépe než jeho předchůdci, je navíc vyznavačem zlatého telete neprolomitelnosti soudního rozhodnutí a je schopen kvůli své osobní oblíbenosti spolknout živou žábu, pak rázně zasáhl. Skutečnost, že přístup soudců Nejvyššího soudu ČR k uvedené stížnosti naznačoval, že vina odsouzených možná nebyla dosti spolehlivě prokázána, jej nezastavila. Možnost, že snad zákrokem znemožnil nápravu křivdy a podržel ve vězení dva nevinné lidi, mu svědomí nezatížila – pokud vůbec jaké má. Vyjádřil se v té souvislosti, že chtěl zajistit průchod spravedlnosti: domyšleno do důsledků může být výkonem spravedlnosti i věznění nevinných lidí.

Thajské dobrodružství odsouzených nemělo dlouhého trvání. Přítelkyně jednoho z nich otěhotněla a krátkodobě přerušila pobyt v Thajsku, aby doma prodělala příslušná lékařská vyšetření. Policie zaznamenala její pohyb, a pak následoval rutinní postup, který skončil jejich nedobrovolným návratem.

Tím ale věc neskončila. Následovalo trestní oznámení pro zneužití pravomoci v jejich prospěch. Nejspíš mělo poškodit bývalou ministryni, která nesporně byla za podání stížnosti pro porušení zákona a za přerušení výkonu trestu ze zákona odpovědná. Nepodařilo se ale prokázat, že by kdokoli z odpovědných přijal úplatek a státní zástupkyně nakonec obžalovala jen pana soudce a jeho nadřízeného Vladimíra Chrásteckého.

Jsem částečně obeznámen s trestním spisem údajných zlodějů, s podnětem ke stížnosti, jejím textem a s obžalobou. Pokud jsem dosud nepochopil, v čem spočívá trestnost počínání obžalovaného soudce, výslech obou obžalovaných při hlavním líčení mě na stranu žaloby nepřeklonil.

Je samozřejmě zvláštní, že někdo dal panu soudci na stůl k přednostnímu vyřízení věc, o které již dříve rozhodla úřednice Ilona Jakůbková, ale úkoly si sám nepřiděloval. Jeho úloha začíná až seznámením s dokumentací případu a na způsobu jejího zvládnutí není nic neobvyklého. Na základě vyhodnocení údajů ze spisu dospěl k názoru, že orgány činné v trestním řízení v procesu proti obviněným porušily zákon v jejich neprospěch. Jako zkušený trestní soudce měl právo mít na věc jiný názor než subalterní úřednice, která se s ním kvalifikací nemůže měřit. Vypracoval stížnost pro porušení zákona, na jejíž osud po odevzdání do rukou nadřízeného již neměl vliv. S paní ministryní osobně nikdy nepřišel do styku, takže na ni nemohl působit, aby se pod jeho dílo podepsala. Nejvyšší soud ČR přijal stížnost k veřejnému projednání, čímž nepřímo ocenil její kvalitu. Zatím se mi věc jeví tak, že pan soudce se dostal před trestní senát za dobře odvedenou práci, jejíž využití nezáviselo na jeho vůli.

Bylo by ovšem předčasné předjímat konečný výsledek soudního řízení. Hlavní líčení bude pokračovat 10. července 2013, kdy soud vyslechne svědky a provede další důkazy. Obraz skutkového děje se bude vyvíjet a měnit. Teprve po provedeném úplném dokazování bude ve věci víceméně jasno.

Vyvolání tohoto trestního řízení má obecný význam nastolením otázky poměru odpovědnosti řadového referenta a vrcholového vedení úřadu. Pokud bychom připustili, že pan soudce vyhodnotil předmětný trestní spis nesprávně, pak je chybou úřadu, že stížnost odešla na Nejvyšší soud ČR. Protože ji však paní ministryně podepsala, je na místě zkoumat odpovědnost referentových nadřízených, kteří měli jeho práci kontrolovat. V tomto případě mezi stážistou a paní ministryní stáli čtyři vyšší úředníci, na jejichž názoru byla ovšem nezávislá. Z nich žalobkyně napadla obžalobou jen Vladimíra Chrásteckého, zatímco přímého nadřízeného Vlastimila Matuly pouze předvolává jako svědka (možná to je odměna za zásluhy: podílel se na „práskání“ ministrovi).

Konečné rozhodnutí a s ním spojená odpovědnost (pozor ! netvrdím, že trestní) jsou věcí úvah nikoli ministerských úředníků, ale ministryně jako nositelky výlučné osobní pravomoci ústavního činitele. Skutečnost tohoto řízení je tak protismyslná: před soudem stojí referent-stážista z nejnižšího patra hierarchie úřadu, jenž by vůbec neměl být volán k odpovědnosti za vnější výstupy ministerstva.

Obraz případu by byl samozřejmě jiný, kdyby obžaloba prokazovala soudci Vlastimilu Matulovi přímý úmysl pomoci údajným zlodějům k útěku do zahraničí, případně ovlivněný úplatkem. Taková situace ale zatím nenastala.

Pokud by se takový přístup měl opakovat, povolání ministerského referenta by se stalo vysoce rizikovým. V tom případě bych si ovšem přál, aby došlo i na trestání špatných rozhodnutí v neprospěch obviněných. I taková totiž existují: vím nejméně o jednom případu průhledného justičního přehmatu, přesněji o odsouzení na základě zjevného křivého obvinění poškozenou a také křivého svědectví policisty, u něhož úředníci posoudili podnět ke stížnosti pro porušení zákona jako nedůvodný. Zabránili tak napravení osudu nevinného člověka, odsouzeného k vysokému trestu odnětí svobody. Zasloužili by trest spíše než soudce Vlastimil Matula, který odvedl poctivou práci.

Vzhledem k tomu, že hlavním cílem tohoto trestního řízení asi měla být kriminalizace činnosti Daniely Kovářové ve funkci ministryně spravedlnosti, stojí za zmínku jeho uvedení do souvislosti s jinými akcemi orgánů činných v trestním řízení proti bývalým ministrům.

Policie kdysi odložila trestní oznámení proti jejímu předchůdci a nástupci Jiřímu Pospíšilovi kvůli jeho odpovědnosti za uskutečnění záchranného zásahu státních zástupců do trestního stíhání tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Později se ale o něj zajímala kvůli podezřelému nákupu bývalého církevního semináře ve Vidnavě (http://www.blisty.cz/art/64017.html). Obvinila ale pouze bývalého generálního ředitele Vězeňské služby ČR, generála Ludvíka Kulu, a bývalého ekonomického náměstka ministryně spravedlnosti Františka Steinera (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012060302). Jiří Pospíšil určitě nepodepsal souhlas s vidnavským nákupem, aniž by věděl, o co jde. Bez jeho podpisu by akce neproběhla a vláda by neschválila bez jeho osobního nasazení vyhazování státních peněz z oken. Stupeň poznatelnosti ekonomického nesmyslu byl mnohonásobně vyšší než např. v případě pořízení letadel CASA nebo obrněných transportérů Pandur či při rozhodování o organizaci letecké záchranné služby. Na rozdíl od Vlasty Parkanové a Tomáše Julínka se Jiří Pospíšil nedočkal ani sdělení obvinění. Vypadá to, jako by se ministři z resortu spravedlnosti dokázali o svou ochranu před strážci zákona lépe postarat než jejich ostatní vládní kolegové. Možná to je svérázný důkaz nestrannosti státního zastupitelství a jeho nezávislosti na ODS, ovládající resort spravedlnosti. V dané situaci by paradoxně bylo na místě považovat „zametení pod koberec“ kauzy Vidnava za akt sice pokřivené, ale přece jen spravedlnosti : není-li stíhán capo di tutti capi, jeho podřízené by orgány činné v trestním řízení neměly obtěžovat.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.