Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* STANDA GROSS – NEČASŮV ZÁŘNÝ VZOR
  Vydáno dne 16. 06. 2013 (1836 přečtení)

ZDENĚK JEMELÍK, STANDA GROSS – NEČASŮV ZÁŘNÝ VZOR
Vyšlo 16.6.2013 na webu spolku Šalamoun a na Politikonu
jemelikzdenek@gmail.com

Petr Nečas není první polistopadový ústavní činitel, přistižený při zneužití příslušníků bezpečnostního sboru ke sledování osob z jiného důvodu, než pro potřeby trestního řízení či ochrany bezpečnosti státu. Jeho předchůdcem byl Stanislav Gross, na něhož se při přechodu z funkce ministra vnitra do postavení předsedy vlády provalilo, že zřídil zvláštní policejní tým Mlýn, který mimo jiné používal k sledování osob k uspokojení stranickopolitických nebo soukromých potřeb. Jeho statečný nástupce František Bublan se ho ani neodvážil zeptat na podrobnosti, nicméně tým rozpustil (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2005012001).

Trestnímu stíhání Stanislava Grosse kvůli zneužití policie tehdy překážela Jana Hercegová, obvodní státní zástupkyně v Praze 6, dnes městská státní zástupkyně v Praze, stejná Jana Hercegová, která v hrůze z možných nálezů hloubkové kontroly, vyslané do jejího úřadu tehdejším vrchním státním zástupcem Stanislavem Mečlem, běžela hledat ochranu v Poslanecké sněmovně. Nepřiměřená reakce na standardní postup nadřízeného ji nepřivedla před kárný senát.

Jana Hercegová ale Grossovo protiprávní jednání ani do důsledků prověřit nemohla, protože státní zástupce VSZ v Praze Jaroslav Dolejší, který vykonával dozor nad činností týmu, nezprostil jeho příslušníky mlčenlivosti. Více než vytvářením krusty mlčení kolem „Mlýnu“ se ovšem později proslavil účastí na policejní akci v černošické vile, z které se údajně po dlouhém rozhovoru s ním pokojně vydal na pouť na Seychely Radovan Krejčíř. Jaroslav Dolejší nebyl volán k odpovědnosti.

Mám důvod se domnívat, že k zneužívání policistů k sledování osob mimo trestní řízení docházelo také za působení Grossova předchůdce ministra Václava Grulicha.

Službičkování bezpečnostních složek politikům není tedy v naší polistopadové historii ničím novým. Od dob působení socialistických ministrů vnitra jsme se současnou aférou posunuli blíže k právnímu státu: tentokrát se nenašel nikdo, kdo by trestní oznámení proti podezřelým „zneškodnil“, což dosud bylo v jiných obdobných případech ustáleným zvykem. Ocenění je na místě také proto, že „zločin“ Jany Nagyové je ve srovnání s případem týmu „Mlýn“ podstatně méně závažný, pouze trestnost ochoty příslušníků bezpečnostních sborů nechat se zneužít je v podstatě stejná. Nejsem si ovšem jist, zda důvody, pro které právě v tomto případě se uplatnila zásada „padni, komu padni“, jsou politicky a mravně tak čisté, jak vyplývá z mediálního obrazu dění.

Napadá mě ovšem otázka, zda stejně profesionálně a nestranně budou státní zástupci přistupovat k prověřování trestních oznámení na ministra vnitra Jana Kubiceho kvůli puči v PČR, jímž odstranil z postavení policejního prezidenta Petra Lessyho, jmenovaného k velké nevoli Petra Nečase, či na Petra Nečase kvůli postupu při protlačování sněmovnou zákona o majetkovém vypořádání s církvemi a navazujícímu uspěchanému podpisu smluv s církvemi o vydání majetku.

„Nehoda“ Petra Nečase není úplně novým úkazem v letopisech vládnoucích vrstev. Je z ní zřejmé, že bez ohledu na stranickou příslušnost projevují sklon k přesvědčení, že nakládání s bezpečnostními sbory jako s lokaji je samozřejmostí. O otrlosti jejich současných představitelů svědčí slavný výrok zbožného katolíka Marka Bendy, že došlo jen k „banálnímu překročení pravomoci“: jeho otrlost dosáhla takového stupně, že mu brání uvědomit si hrůznost skutečnosti, že vysocí důstojníci české armády poskvrnili svou vojenskou čest ochotou k lokajské službě politické chátře.

Stejně jako v kauze týmu „Mlýn“ také současné zneužití příslušníků bezpečnostních sborů usvědčuje danou společenskou skupinu z neúcty k právu, lépe řečeno z propadnutí víře, že zákony jsou jen pro plebs, zatímco „věrchušky“ se netýkají (quod licet iovi, non licet bovi…). Nasazení příslušníků vojenského zpravodajství k sledování osob podle požadavků ze sekretariátu předsedy vlády se nemělo uskutečnit bez předchozího souhlasu ministra obrany a pořizování fotografií vyžadovalo předběžný souhlas státního zástupce. S tím si ovšem Nečasova pravá ruka nelámala hlavu a ani vojákům protiprávnost požadavku nevadila, když nepřišel od obyčejného občana, ale z všemocné „Strakovky“, od lidí, v jejich očích stojících nad zákonem.

Pokud píši o „Nečasově nehodě“ bez ohledu na oficiální prohlášení předsedy vlády, že o sledování bývalé manželky a dalších osob nevěděl, ani k němu nedal pokyn, nepředstírám, že bych nezaznamenal jeho „doznání k nevině“. Na rozdíl od něj jsem ale přesvědčen, že předseda vlády má svůj tým řídit a kontrolovat. Samozřejmě jako přímý nadřízený za výstupy z jeho činnosti odpovídá, ne-li trestněprávně, tedy jistě morálně a politicky. „Nehoda“ jej usvědčuje ze špatného personálního řízení úřadu a nedostatečné kontroly. Není-li schopen řídit bezchybně sekretariát, tím méně je způsobilý řídit vládu a stát.

To vše platí, i když šlechetná obviněná Jana Nagyová podle slov svého obhájce takřka na prahu vazební cely vzala celý malér na sebe. Nejen, že tím odpovědnost z Petra Nečase nesejmula, ale navíc zadala podnět k zamyšlení, co to je za člověka, který blízkou osobu hodil přes palubu, aby zachránil svou kůži. Taková to přece byla (dle bulváru) láska…

Jana Nagyová svým postojem získává nad svým bývalým nadřízeným a kdoví čím ještě mravní převahu: projevila se jako chybující, možná trestně odpovědná, ale v rovině osobního vztahu oddaná a čestná žena.

Nečasovo oficiální prohlášení navíc vzbuzuje nedůvěru. Předcházelo mu vysvětlení, že sledování bylo výsledkem vyhodnocení bezpečnostní situace a mělo povahu opatření ve prospěch sledovaných osob. Obě vyjádření zazněla v televizním zpravodajství. Jedno z nich nemůže být pravdivé, proto nositel jednoho z nich se znemožnil klamáním veřejnosti a měl by navždy zmizet v politickém propadlišti.

Zatímco nezákonnost jednání vojenských zpravodajců je jednoznačná, obvinění tří bývalých poslanců za ODS bude jistě předmětem právnických sporů, které se s největší pravděpodobností dostanou až k Ústavnímu soudu ČR. Přece jen rozpor mezi nazíráním Petra Nečase a jeho trapných comedy boys na straně jedné a státních zástupců na straně druhé je velmi hluboký. Na jedné straně se pletichy vydávají za normální způsob politického vyjednávání, na druhé straně jako trestně postižitelné korupční jednání. Ať již právníci později spor z trestněprávního hlediska rozsoudí jakkoli, veřejnost by kupčení s politickými názory a svědomím politiků měla odmítnout. Pro vládnoucí chátru je příznačné, že jí je cizí ponaučení zakladatele státu T.G.Masaryka, podle něhož se politika má dělat „sub speciae aeternitatis“. Nebudou-li účastníci špinavých obchodů s poslaneckými mandáty potrestáni dle trestního práva, měli by být vyvrženi z politického života jednou pro vždy a bez jakéhokoli výpalného. Čas Petra Nečase a chátry, která jej obklopuje, vypršel.

Je příznačné, že nestranně se tvářící média a političtí pleticháři při vysvětlování postupu proti bývalým poslancům ODS mluví pouze o jejich nechuti nehlasovat pro „balíček“ daňových zákonů, ač svými důsledky by byl daleko významnější jejich odpor proti odhlasování zákona o majetkovém vypořádání s církvemi, zločinného „tunelu“ do státních financí. V tomto ohledu dbají „politické korektnosti“, tedy chovají se nadále nemravně. A v souvislosti se zmiňovaným bývalým náměstkem vrchního státního zástupce Liborem Grygárkem se nemluví o podivné toleranci úřadu Jany Hercegové k jeho kamarádovi Aleši Hušákovi, která přežila i personální obměnu na Vrchním státním zastupitelství v Praze.

Případ má obecný význam i tím, že vede k zamyšlení nad mezemi nezávislosti orgánů činných v trestním řízení. Oprávněné pochybnosti odezněly ve známém vystoupení jediného „chlapa“ mezi špičkami ODS- předsedkyně Poslanecké sněmovny ČR Miroslavy Němcové.

Veřejnost v souvislosti s „realizací“ orgánů činných v trestním řízení proti příslušníkům „druhé ligy“ politiků a státních úředníků s překvapením zjistila, že nemáme jen jednu vrchní státní zástupkyni Lenku Bradáčovou, ale také vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvána, který v této věci mediálně vystupuje jako studený a neosobní „stroj na právo a spravedlnost“, přičemž jeho vyjádření jsou zdrženlivá a právnicky nezpochybnitelná. Za jeho kamennou tváří se ovšem skrývá skutečnost, oficiálně uznávaná ve všech „starých“ zemích EU, že státní zastupitelství je politický orgán. Je totiž vykonavatelem významné části trestní politiky státu a musí podléhat dohledu a řízení z pohledu „vyšších státních zájmů“. Byť uznávám důvodnost zahájení úkonů trestního stíhání v této věci, nemohu přehlédnout skutečnost, že zmíněná akce způsobem provedení destabilizovala politickou scénu a poškodila obraz České republiky v zahraničí do té míry, že lze hovořit o náběhu k politickému puči. Jinými slovy: v tomto případě pes nebezpečně pokousal svého pána. Veřejnost by se měla ptát, kdo, proč a proč právě teď pustil zlého psa ze řetězu.

V zájmu zachování nestrannosti při posuzování tohoto případu by měla veřejnost také požadovat, aby byla vyhodnocena přiměřenost způsobu konání orgánů činných v trestním řízení z hlediska umožnění zneužití poznatků o „realizaci“ pro rozpoutání mediální kampaně a politické štvanice na půdě Poslanecké sněmovny ČR, a to včetně vyvození osobní odpovědnosti, bude-li prokázána nedbalost, neprofesionalita či dokonce politický záměr. Nemůže být sporu o tom, že kromě zajištění průchodu spravedlnosti orgány činné v trestním řízení poškodily stát. Jde o to, zda prospěch a škody jsou v rovnováze.

Na okraj poznamenávám, že na rozdíl od právních úprav většiny „starých“ zemí EU zakotvení státního zastupitelství v soustavě státních orgánů v současném ani novém zákonu o státním zastupitelství není upraveno jednoznačně: nadřízeným nejvyššího státního zástupce je pouze bůh všemohoucí, a to jen v případě, že je držitel funkce věřící a dobrovolně se podřídí. Drzá exprokurátorka protiprávního režimu Marie Benešová toho kdysi zneužila k zpochybnění své podřízenosti ministru spravedlnosti.

Výše jsem se dotkl načasování „realizace“. Orgány činné v trestním řízení se daly na pochod v okamžiku, kdy lobbisté Ivo Rittig a Roman Janoušek, kteří mají být hlavním terčem jejich usilování, dlí v bezpečí v Chorvatsku. Jsou mimo dosah orgánů činných v trestním řízení a přes média nejen tuzemská, ale i zahraniční se k nim valí vzkazy, že po návratu do vlasti na ně nečeká nic dobrého. Profesionál, velící „realizaci“, toto vše jistě věděl a musel počítat s tím, že se pánové dobrovolně nevrátí. Vystavil tak akci možnosti ztroskotání v její nejdůležitější části, popřípadě se postaral policejním „lovcům lebek“ o nákladnou a atraktivní pátrací akci v zahraničí. Situace připomíná podivný odchod Radovana Krejčíře z černošické vily v přítomnosti Jaroslava Dolejšího, tehdejšího specialisty VSZ na zvlášť závažnou trestnou činnost.

Stojí za zmínku, že „realizace“ byla spuštěna v době, kdy Poslanecká sněmovna propustila do druhého čtení návrh nového zákona o státním zastupitelství. Bude-li jedním z následků „realizace“ rozpuštění sněmovny a nové volby, k přijetí zákona teď nedojde a jeho budoucí osud bude velmi nejistý. Takový výsledek by vyhovoval Ivo Ištvánovi a dalším odpůrcům přijetí nového zákona.

Všechny poznatky z probíhajícího trestního řízení svědčí o prohnilosti vládnoucích kruhů. Současně ale ukazují, že postrádáme účinný orgán vnějšího profesionálního nezávislého dohledu nad státním zastupitelstvím, obdobný Generální inspekci bezpečnostních sborů.

Dodávám, že zlá slova na adresu Petra Nečase jsem napsal s lítostí, protože na základě osobní zkušenosti jsem ho donedávna považoval za slušného člověka a jeho úpadek mě zarmoutil. Moc slabochy korumpuje a ničí jejich charaktery.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.