Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* SOUDCI SOBĚ IV
  Vydáno dne 12. 07. 2013 (1845 přečtení)

ZDENĚK JEMELÍK, SOUDCI SOBĚ IV
Vyšlo 12.7.2013 na webu spolku Šalamoun a na Politikonu
jemelikzdenek@gmail.com

Dne 10. července 2013 pokračovalo u Obvodního soudu pro Prahu 2 hlavní líčení v neobvyklé kauze : nestává se každý den, že by se před trestní senát dostal soudce a vysoký úředník ministerstva spravedlnosti. V tomto případě se jedná o kladenského soudce Vlastimila Matulu a bývalého vrchního ředitele justiční sekce ministerstva spravedlnosti Vladimíra Chrásteckého. O věci jsem psal již 30.května 2013 (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013053002) po zahajovacím dni hlavního líčení.

K obsahu článku z 30. května se vrátím jen v nejnutnějším rozsahu. Připomínám pouze, že obžalovaní měli svou činností pomoci k přerušení výkonu trestu Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, odsouzených za krádež 74 milionů Kč z auta bezpečnostní agentury, a tím se měli dopustit přečinu nadržování ve spolupachatelství. Jako laik rozumím ve vztahu k panu soudci obsahu obžaloby tak, že jako stážista na ministerstvu spravedlnosti se provinil tím, že na pokyn nadřízeného vypracoval text stížnosti paní ministryně Daniely Kovářové pro porušení zákona a jejího rozhodnutí o přerušení výkonu trestu oběma odsouzeným. Ve své zlotřilosti si vedl tak dovedně, že jeho dílko prošlo přes tři stupně kontroly nadřízenými až na stůl paní ministryně a odtud na Nejvyšší soud, který je přijal k veřejnému projednání. Kdyby se pan soudce snažil méně, soudci Nejvyššího soudu by stížnost zamítli v neveřejném zasedání. Jeho provinění je o to těžší, že před ním vyhodnotila podnět ke stížnosti pro porušení zákona řadová referentka ministerstva Ilona Jakůbková, která navrhla jeho odložení pro nedůvodnost. Zkušený trestní soudce se dopustil svatokrádeže, když si dovolil mít na věc jiný názor než úřednice.

Vladimíra Chrásteckého obžaloba viní z toho, že řízení ke stížnosti pro porušení zákona úmyslně zmanipuloval ve prospěch odsouzených tím, že po záporném posouzení podnětu Ilonou Jakůbkovou zadal věc k novému zpracování soudci Vlastimilu Matulovi.

Obžaloba se domnívá, že oba pánové jednali s úmyslem pomoci odsouzeným na svobodu, ale nepokouší se jim prokázat, že za svou zlotřilost přijali odměnu nebo získali jinou výhodu. Neklade si klasickou kriminalistickou otázku „cui bono?“ Tím se stává absurdní.

Dne 10. července 2013 pokračovalo dokazování výslechy svědků a čtením listinných důkazů. Jako první vypovídal Jiří Balzer, vedoucí oddělení trestního přezkumu ministerstva, v době činu přímý nadřízený Vlastimila Matuly a podřízený Vladimíra Chrásteckého. Tento svědek patří k posledním pohrobkům normalizace, kteří na ministerstvu působili, není-li vůbec poslední. Je bývalý člen KSČ. Na ministerstvo přišel v r.1983 po třinácti letech soudcovské praxe a již po dvou letech povýšil na vedoucího oddělení. Na této úrovni setrval i po pádu totalitního režimu s výjimkou krátkého působení v postavení zastupujícího ředitele odboru. Protože nesplňoval podmínky pro trvalé jmenování, časem opět sestoupil o stupínek níž. Na počátku výpovědi se pochlubil počítačovou negramotností, kterou považuje za samozřejmý a zřejmě omluvitelný generační příznak. V tom s ním nesouhlasím. Jde spíše o projev neochoty nebo dokonce nezpůsobilosti učit se novému, tedy o mentální zkornatělost. Dodávám, že počítačově negramotný úředník je dnes bílá vrána.

Svědek soudu vysvětlil, že způsob zacházení s podněty ke stížnosti pro porušení zákona, podanými ve prospěch odsouzených Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, byl neobvyklý, nikoli však zcela výjimečný. K jedné až dvěma „podivnostem“ ročně docházelo i za dřívějších ministrů. Většina podnětů totiž putuje k přezkumu na státní zastupitelství, protože ministerstvo nemá na zvládnutí tak rozsáhlé agendy pracovní kapacitu. Vracejí se na ministerstvo se stanoviskem, jež usnadňuje konečné vyhodnocení. Jen výjimečně rozhodne ministr nebo jím pověřený služební funkcionář, že celé zpracování proběhne na ministerstvu. Doručené podněty přiděluje vedoucí oddělení ke zpracování referentům. Zcela výjimečně se stává, že vedení ministerstva není spokojeno se způsobem zpracování a rozhodne o přidělení věci jinému zpracovateli. V případě odsouzených Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka se uplatnily obě výjimky. Svědek si postěžoval, že se o podepsání stížnosti pro porušení zákona paní ministryní dověděl až dodatečně a až dodatečně se podepsal do referátníku. Tím ovšem přiznal, že neplnil povinnost kontrolovat práci podřízených. Zřejmě vůbec nevěděl, na čem soudce Vlastimil Matula pracuje a bylo mu to jedno. Tvrdil, že s podáním stížnosti pro porušení zákona nesouhlasil a „remcal“ proti němu. Zůstalo to ale jen na úrovni neformálního vyjadřování před kolegy, neučinil žádný účinný krok k odvrácení paní ministryně od záměru. A nakonec to byl on, kdo podepsal a odeslal do věznice pokyn k propuštění odsouzených. Pokud připustíme, že došlo k trestnému činu, umožnil jeho završení a stal se tak vědomým spolupachatelem obžalovaných.

Po návratu Jiřího Pospíšila do čela ministerstva vypracoval údajně na jeho žádost seznam stížností pro porušení zákona, podaných Danielou Kovářovou, s jejichž obsahem se neztotožňoval. Na jeho základě ministr vzal zpět stížnost pro porušení zákona ve prospěch odsouzených Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, ačkoli již bylo nařízeno veřejné jednání soudu. Odebral tak obžalované zákonnému soudci. Dodávám, že ostatní stížnosti označil při návštěvě Nejvyššího soudu za „kontroverzní“ a nezávislí soudci je pak všechny zamítli s výjimkou stížnosti ve prospěch Martina Langmajera, pražského radního za ODS. K tomuto případu svědek uvedl, že ho úspěch stížnosti překvapil, ale nedovedl vysvětlit důvody. Jeho vyjádření mě udivilo, protože vím zcela bezpečně, že radní Langmajer byl odsouzen na základě nesprávných skutkových zjištění, takže ke zrušení rozsudku byl pádný důvod.

Zaujala mě zmínka, že v některých případech svědek nenavrhuje podání stížnosti pro porušení zákona, i když z výsledků přezkumu státním zastupitelstvím vyplývá, že skutečně byl porušen zákon v neprospěch odsouzeného. Prý se musí přihlížet také k účelnosti podání stížnosti. Protože to zavání ponecháním ve výkonu trestu nevinných lidí, rád bych znal kritéria pro posouzení účelnosti nepodání stížnosti. Stát, jenž se dopouští zločinu vězněním nevinných lidí, by měl nezákonnost odsouzení napadnout vždy.

Svědek se také pochlubil, že uprosil ministra Jiřího Pospíšila, aby nechal uzákonit změnu trestního řádu, kterou by byl ministr spravedlnosti zbaven oprávnění rozhodnout při podání stížnosti pro porušení zákona o propuštění obžalovaného na svobodu do rozhodnutí soudu nebo odkladu nástupu trestu. Právo učinit takové rozhodnutí přešlo na Nejvyšší soud. Díky „souznění duší“ pohrobka normalizace a politizujícího advokátního koncipienta byla zúžena pravomoc současného i budoucích ministrů spravedlnosti.

Z celého vystoupení Jiřího Balzera bylo zřejmé, že je představitelem výrazně represivního pojetí justice, zastáncem domněnky neomylnosti soudů a své a považuje se za nejdůležitější osobu, která na ministerstvu rozhoduje o osudech podnětů ke stížnosti pro porušení zákona. Takové pojetí vlastní role samozřejmě odporuje zákonu, neboť stížnost pro porušení zákona podává ministr, jemuž je úřad pouhým servisem. Praxe je ovšem bližší představě pana svědka než duchu zákona, protože ministr prostě nemá čas, aby se stížnostmi pro porušení zákona zabýval v širším rozsahu a musí příležitostně delegovat část své pravomoci někomu jinému.

Celkově lze svědectví Jiřího Balzera shrnout tak, že se především snažil co nejvíce škodit obžalovaným a podpořit domněnku obžaloby, že v případě stížnosti pro porušení zákona ve prospěch pánů Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka došlo k trestnému činu. Kromě toho, že se doznal ke snížené použitelnosti, způsobené počítačovou negramotností, prozradil na sebe, že neplnil povinnost kontrolovat práci podřízených, nepodnikl nic proti podání stížnosti pro porušení zákona, kterou považoval za nedůvodnou, podepsal příkaz věznici k propuštění odsouzených na svobodu, sepsal „práskačský“ seznam „kontroverzních“ stížností pro porušení zákona, podaných exministryní Danielou Kovářovou a přiměl exministra Jiřího Pospíšila k novelizaci trestního řádu, rušící pravomoc ministra rozhodnout při podání stížnosti pro porušení zákona o přerušení výkonu trestu nebo o odkladu nástupu. Navzdory tomu všemu přežívá režimy a ministry a zdá se být pro úřad nepostradatelný. Soudím, že během dlouhého působení na ministerstvu zabránil v přístupu ke spravedlnosti stovkám nespravedlivě odsouzených, s nimiž poškodil tisíce jejich blízkých.

Svědkyně Ilona Jakůbková, podřízená Jiřího Balzera, přišla na ministerstvo v r.1996 neznámo odkud. Dokázala popsat svou práci, ale o tom, co se děje mimo meze plnění jejích úkolů, téměř nic nevěděla nebo vědět nechtěla. Celkově působila poněkud prostoduše.

Nic pozoruhodného nepřinesla svědecká výpověď Jany Hoškové, úřednice, odpovědné za registr stížností pro porušení zákona. Zato přímo osvěžením bylo vystoupení bývalé ministryně spravedlnosti Daniely Kovářové. Popsala velmi podrobně, jak byla denně zavalována až stovkami listin k podpisu, takže nemohla vše číst a musela se spoléhat na přesnou práci podřízených. Všechny stížnosti pro porušení zákona před podepsáním sice četla, ale nepamatuje si na jednotlivé případy, ani bezprostředně na stížnost ve prospěch Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka, natož na to, že by její vyřízení bylo spojeno s něčím neobvyklým. Celý spis prostudovala pouze v rámci přípravy stížnosti pro porušení zákona ve prospěch senátora Jiřího Čunka. Vysvětlila také svůj vztah k využívání práva rozhodnout o přerušení výkonu trestu nebo o odkladu nástupu: je dán vědomím, že osobní svoboda je nezastupitelná hodnota, kterou je třeba chránit. Proto svého práva využívala vždy, když měla dojem, že podnět ke stížnosti pro porušení zákona bude úspěšný. Vlídná samosoudkyně naslouchala jejímu švitoření s ironickým úsměvem na tváři.

Před svědeckou výpovědí Daniely |Kovářové došlo na chodbě soudu ke kurioznímu setkání: paní exministryně se poprvé v životě setkala s obžalovaným soudcem Vlastimilem Matulou, který stojí před soudem proto, že pro ni odvedl dobrou práci.

Přehlídku svědků uzavřel exministr Jiří Pospíšil. Zdůraznil, že podání stížnosti pro porušení zákona je právem a věcí politické odpovědnosti ministra jako ústavního činitele, takže případná kriminalizace jeho rozhodnutí by byla nevhodná. Vysvětlil, že po nástupu na ministerstvo dostal prostřednictvím náměstka seznam stížností pro porušení zákona, které podala Daniela Kovářová proti názoru úředníků ministerstva. Ač paní ministryně měla nad ním vzhledem k jeho praxi pouhého advokátního koncipienta kvalifikační převahu bývalé obhájkyně, rozhodl se její poklesky rázně napravit. Protože správně viděl problém v propuštění na svobodu odsouzených, kteří možná měli někde ukrytých 74 milionů Kč, rozhodl se vzít zpět stížnost pro porušení zákona v jejich prospěch, aby je dostal zpět za mříže. Kdyby vyčkal pouhé dva týdny na výsledek veřejného projednání stížnosti elitou našich trestních soudců, možná by se dočkal stejného výsledku, ovšem svou ráznost by veřejnosti populisticky neprodal. Na možnost, že Nejvyšší soud by mohl dát za pravdu argumentům stížnosti a nařídit nové projednání věci obecnými soudy, s možností konečného potvrzení původního rozsudku nebo naopak se zproštěním obžalovaných viny, vůbec nepomyslel.

Pokud by měl smysl pro spravedlnost, pokud by ctil presumpci neviny a zásadu „in dubio pro reo“, podal by po návratu odsouzených za mříže stížnost pro porušení zákona znova. Ale to by jeho popularitu neposílilo a možnost, že vzal nevinným lidem a jejich blízkým naději na spravedlnost, jeho svědomí nezatížila (pokud nějaké má).

Kauza Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka je mediálně citlivá. Proto Pospíšilův poklesek nenapravil Pavel Blažek, který aspoň někdy jevil sklon k ušlechtilosti. Od malicherné Marie Benešové nelze v tomto směru očekávat velkorysost. I kdyby byli odsouzení tisíckrát nevinní, nezbude jim, než tresty odpykat. A takových jsou v našich věznicích desítky, možná stovky. Žijeme v právním státě…

Jiří Pospíšil se také pochválil za novelizaci trestního řádu, kterou připravil ministry spravedlnosti o tradiční pravomoc rozhodnout při podání stížnosti pro porušení zákona o přerušení výkonu trestu nebo o odkladu nástupu, a přenesl ji na Nejvyšší soud. Z hlediska předcházení únikům obžalovaných před trestem jde o opatření málo významné, neboť tento nástroj se používal velmi zřídka. Od nástupu Pavla Němce do propuštění pánů Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka se uplatnil třináctkrát. Větší důsledky může mít rozhodnutí Ústavního soudu o tom, že nepravomocně zproštění vazebně stíhaní obžalovaní musí být okamžitě propuštěni na svobodu, i když se státní zástupce proti rozsudku odvolá. Tímto způsobem se např. dostal z vazby Andranik Soghojan, údajný šéf ruskojazyčného gangu, který se samozřejmě k odvolacímu řízení nevrátil. Odešel jako svobodný muž ze soudní budovy, obsazené ozbrojenci, jejichž přítomnost měla předejít jeho útěku nebo únosu.

Pokračující dokazování odhaluje mezery v konstrukci obžaloby. Podstatné je, že žaloba neviní nikoho z přijetí odměny za pomoc propuštěným. Za těchto okolností se o odpovědnost za podání stížnosti pro porušení zákona a za přerušení výkonu trestu Josefa Blažka a Rudolfa Tesárka dělí pět osob.

První je obžalovaný Vlastimil Matula, který připravil podání, jež bez podpisu ministryně mělo pouze cenu ušpiněného papíru. Nicméně odvedl dobrou práci, o čemž svědčí pozdější přijetí stížnosti k veřejnému projednání Nejvyšším soudem. Za to si vysloužil obžalobu a s ní související nepříjemnost pozastavení výkonu funkce soudce, čili získání nevyžádaného přídělu volného času a snížení příjmu na polovinu.

Druhý v pořadí je vedoucí oddělení Jiří Balzer, který měl kontrolovat práci Vlastimila Matuly, ale ve skutečnosti vůbec nevěděl, čím se zabývá. O podpisu stížnosti se dověděl až dodatečně. Ač byl přesvědčen, že stížnost neměla být podána, nic proti jejímu předložení soudu neučinil a naopak završil trestný čin obžalovaných podpisem příkazu k propuštění Josefa Blažka a Rudolfa Pekárka. Přesto má v řízení postavení pouze svědka obžaloby.

Třetí je Vladimír Chrástecký, který byl odpovědný za přenos úkolů mezi vedením ministerstva a úředníky jeho sekce a za přejímku vypracovaných podání a jejich postoupení směrem k ministryni. Měl právo měnit rozhodnutí vedoucího oddělení o přidělení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona jednotlivým referentům a údajně je uplatnil právě v tomto případě. Důvody jeho jednání nejsou zatím známy. Odpovídal 1. náměstkovi za bezchybnost podání, která jeho prostřednictvím posílal k podpisu paní ministryni. Jak výše uvedeno, čelí obžalobě pro přečin nadržování.

Výše uvedení tři úředníci jsou součásti servisu pro ministryni jako ústavní činitelku.

Čtvrtý je 1. náměstek Marek Görges, na nějž ministryně přenesla část svých pravomocí ve vyřizování stížností pro porušení zákona. V rozsahu jejích pokynů mohl do činnosti úřednického servisu zasáhnout libovolně a bez odůvodnění. Naopak odpovídal paní ministryni za to, že věci, jež jí postupuje k podpisu, jsou v pořádku.

Pátá je jako třešnička na dortu ministryně spravedlnosti, která podáním stížnosti pro porušení zákona a rozhodnutí o přerušení výkonu trestu uplatnila pravomoc ústavní činitelky a měla právo usměrňovat zpracování svých rozhodnutí bez ohledu na mínění aparátu ministerstva.

Protože orgány činné v trestním řízení nezjistily, že by kdokoli z výše uvedených přijal úplatek nebo jinou výhodu, kriminalizace rozhodování a zásahů ministryně a jejího náměstka není možná.

Z logiky věci vyplývá, že obžaloba je neúplná, protože žalobce Tomáš Bláha (rovněž jeden ze „starých osvědčených soudruhů“) uplatnil fízlovskou zásadu, že „práskači“ jsou chráněni a neobžaloval ze spolupachatelství také Jiřího Balzera, bez jehož součinnosti by se odsouzení na svobodu nedostali.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.