Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* VOLEBNÍ SOUPEŘENÍ MINISTRŮ I.
  Vydáno dne 19. 09. 2013 (1445 přečtení)

MARTIN STÍN, VOLEBNÍ SOUPEŘENÍ MINISTRŮ I.
Vyšlo 19.9. 2013 na Politikonu jako 491. sloupek a na webu spolku Šalamoun
martin.stin@seznam.cz

V úterý odevzdalo 24 politických stran kandidátky pro říjnové předčasné volby. Byl odstartován běh o závod pro několik set závodníků, z nichž mnozí předstírají ochotu nezištně se obětovat ve prospěch vlasti, ačkoli jim jde hlavně o příjemný způsob obživy nebo o ukojení ctižádostivosti. Na kandidátkách se objevilo i několik tváří se vztahem k resortu spravedlnosti, dokonce hned dva ministři- bývalý ministr Jiří Pospíšil a současná ministryně v demisi Marie Benešová. Z minulosti obou ministrů lze odhadnout, jak velkým dobrodiním nebo naopak pohromou pro občany by bylo jejich působení v nové vládě, proto se jimi budu postupně zabývat.

Politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil má velkou šancí na úspěch. ODS jej postavila do čela kandidátky v Západočeském kraji, kde jako volební vůdce již jednou uspěl jako jediný ze všech krajských „jedniček“ ODS. S jeho návratem do poslaneckých lavic počítám jako s daností. Kdyby proti všem předpokladům politiků a mediálních věštců z křišťálových koulí levicové strany nedosáhly vítězství a ODS by uhájila postavení nejsilnější pravicové strany, Jiří Pospíšil by se asi vrátil do čela resortu spravedlnosti.

Zvýraznil by tím jedinečnost svého postavení v řadě polistopadových ministrů spravedlnosti. Již teď je v některých ohledech výjimečný. Jako jediný držel ministerský mandát dvakrát po delší dobu, takže je nejdéle sloužícím ministrem spravedlnosti. Odlišuje se od ostatních i v jiných ukazatelích: nejnižším věkem při nástupu do funkce (31 let), jediný dosud nezaložil rodinu a v profesní průpravě před vstupem do politiky zakrněl na úrovni vysokoškolského asistenta a advokátního koncipienta.

Jiří Pospíšil se vždy mediálně projevoval jako bystrý, výřečný mladý muž, což mu spolu s růžolící chlapeckou tváří vyneslo v průzkumech veřejného mínění vynikající umístění. Býval dokonce označován za nejoblíbenějšího politika Nečasovy vlády. K oblíbenosti si ovšem pomáhal mimořádnou péčí o svůj mediální obraz, jehož údržbu a vylepšování svěřil odborníkům, štědře placeným z rozpočtu ministerstva. Svou skvělost s oblibou dokládá kritikou svých předchůdců, což je další odlišnost chování od ostatních ministrů spravedlnosti. S trochou nadsázky se dá říci, že by snad byl schopen kvůli své oblíbenosti spolknout živou žábu. A potrpí si na uctivé zacházení. Když ho spolek Šalamoun oslovil v několika dopisech „pane ministře“, z ministerstva přišel nevlídný dopis s napomenutím, že slovo „vážený“ je nezbytnost. Na kritiku své činnosti autory ze spolku Šalamoun na stránkách měsíčníku Trestní právo odpověděl dopisem redakční radě, jímž požadoval znemožnění jejich publikační činnosti.

Jeho jméno se spojuje s dvěma významnými legislativními událostmi: během prvního mandátu se mu podařilo protlačit parlamentem nový trestní zákoník, který nahradil zákon z r.1961, v druhém uspěl s novým občanským zákonem. A kdyby mu v tom odvolání z funkce nezabránilo, asi by zabodoval i s novým zákonem o státním zastupitelství.

Obě přijaté normy byly svým způsobem problematické, takže jejich schválení Parlamentem nebylo zdaleka samozřejmé. Na prosazení trestního zákoníku si o pár let dříve vylámal zuby Pavel Němec. Jiřímu Pospíšilovi proto patří uznání za vyjednávačskou dovednost, s kterou zákonu získal podporu napříč politickým spektrem. Zásluha ale není dost velká na to, aby ho opravňovala k ponechání veřejnosti v domnění, že zákony jsou jeho dílem, či aspoň, že se na jejich tvorbě významně podílel. Nikdy jsem ho neslyšel vzdát dík autorským kolektivům prof.Šámala (trestní zákoník) a prof. Eliáše (občanský zákon), které na zákonech pracovaly zhruba deset let. Také se Jiří Pospíšil nikdy nezmínil o tom, že jím předložená verze trestního zákoníku se liší doslova jen o několik slov od té, s kterou před lety neuspěl ministr Pavel Němec.

Ve prospěch svého obrazu v očích veřejnosti využil velebení jedné z novinek, kterou nový zákon přinesl: trestu domácího vězení, u něhož mříže věznice měl nahradit elektronický monitorovací systém s hlídacími náramky. Od jeho zavedení se očekávalo ochabnutí přílivu nových vězňů do přeplněných věznic. O zabezpečení potřebného technického vybavení se ale Jiří Pospíšil včas nepostaral. Chtěl pak vyklouznout z trapné situace odročením účinnosti příslušné části zákoníku ještě dříve, než mohla nastat. Naštěstí pád vlády mu uskutečnění záměru znemožnil. Jeho nástupkyně Daniela Kovářová spustila výkon trestu domácího vězení tak, že na jeho výkon odsouzenými dohlížejí pracovníci Probační a mediační služby ČR. Daniela Kovářová také vypsala tendr na dodavatele monitorovacího zařízení. Jiří Pospíšil jej po návratu na ministerstvo v r.2010 zrušil stejně jako jiné její užitečné „výmysly“ a nový nevypsal. Náramky dodnes nejsou.

Vizitkou pružnosti jeho myšlení či páteře (výběr dle libosti dovolen) jsou jeho postoje k tzv. „kauze Čunek“, která vypukla během jeho prvního mandátu. Nejde v ní o vinu či nevinu Jiřího Čunka, ale o postoj odpovědných činitelů resortu k zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do trestního řízení proti němu. Zásah se patrně uskutečnil na politickou objednávku. Spočíval v odebrání věci dozorovému státnímu zastupitelství v Přerově a k jejímu přikázání jihlavskému okresnímu státnímu zástupci Arifu Salichovi, který trestní stíhání tehdejšího místopředsedy vlády zastavil.

Následně nastala vřava, a to ve veřejností i ve státním zastupitelství: vypukla „válka žalobců“, neboť velká část státních zástupců se zákrokem nesouhlasila. Významnou úlohu hrála Unie státních zástupců, která vyzvala Renatu Veseckou k resignaci. Bouři obratným trikem uklidnila až Pospíšilova nástupkyně Daniela Kovářová. Jiří Pospíšil jako capo di tutti capi pachatelů té nepřístojnosti odmítal veškeré požadavky na přezkoumání zákonnosti zásahu Nejvyššího státního zastupitelství a případné potrestání jeho „vynálezců“. Neochvějně hájil postavení nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké. Naopak trestal odpůrce. Nejvíce to odnesl ztrátou funkce tehdejší vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan. Jeho náměstek Igor Stříž na odvolání nečekal a vzdal se funkce.

Po volbách v r.2010 se ale Jiří Pospíšil vrátil na ministerstvo s úplně opačnými názory. Již v předvolební kampani si stanovil jako cíl odvolání Renaty Vesecké a přijetí nového zákona o státním zastupitelství. Jmenoval zpět na jejich místa dříve odvolané státní zástupce. Nedůstojně zdlouhavým způsobem pak řešil odvolání nejvyšší státní zástupkyně. Jejího nástupce Pavla Zemana před jmenováním předvedl „kmotrovi“ Romanu Jurečkovi.

Mimo odvolání Renaty Vesecké a sesazení jednoho ředitele odboru NSZ z funkce žádný ze státních zástupců, kteří se podíleli na „kauze Čunek“ nebyl vystaven postihu: ani ti, kteří se dle vyjádření Arifa Salichova dopouštěli při stíhání Jiřího Čunka hrubých pochybení, ani vykonavatelé zásahu do řízení.

Jeho spory se státními zástupci tím neskončily. Když se provalilo, že Česká republika v důsledku liknavosti úřadů přišla o možnost připojit se k švýcarskému trestnímu řízení proti bývalým manažerům Mostecké uhelné, maskoval odpovědnost ministerstva přenesením odpovědnosti na Vrchní státní zastupitelství v Praze a posléze odvolal z funkce jeho šéfa, posledního významného „člověka Renáty Vesecké“, Vlastimila Rampulu. Samozřejmě mu přičetl k tíži řadu dalších hříchů. Došlo k vleklému soudnímu sporu, během něhož se Vlastimil Rampula dokonce mohl do svého úřadu dočasně vrátit. Střídavé odchody a návraty šéfa úřadu neprospěly.

Zajímavá je i jeho personální politika při řízení ministerstva. Během prvního mandátu se obklopil pečlivými poradkyněmi, které se později dobře uplatnily jinde. Tak bývalá předsedkyně Okresního soudu pro Prahu-východ Martina Kasíková povýšila na místopředsedkyni Krajského soudu Praha, Lenka Bradáčová je vrchní státní zástupkyní a Alena Rundová je soudkyní Okresního soudu Plzeň-jih. Jedině posledně jmenovaná pro něj pracovala na plný úvazek a jistě se zasloužila o pečlivost vypracování různých ministrových rozhodnutí. Zpočátku se opíral také o 1. náměstka Vladimíra Krále, skvělého právníka a slušného člověka, kterého zdědil po předchůdcích. Toho ale zatáhl do „kauzy Čunek“ tím, že jej přiměl k vypracování výkladu o přípustnosti dosud neobvyklého použití §25 trestního řádu při odnětí a přikázání věci. Jejich vztah postupně chladl a Vladimír Král se posléze odhodlal k návratu k povolání soudce, takže Daniela Kovářová již nemohla použít jeho služeb.

Během druhého mandátu Jiří Pospíšil podcenil význam odboru dohledu, v kterém se mimo jiné zpracovává agenda stížností pro porušení zákona. Nedokázal obsadit funkci jeho ředitele stálým pracovníkem. Řešil to nezákonným způsobem: přiváděl na ministerstvo stážisty ze státního zastupitelství, kteří na veřejnosti a v písemnostech vystupovali jako ředitelé odboru, ač nebyli jmenováni, ani formálně pověřeni zastupováním ředitele. Tato zdánlivá drobnost dokládá skutečný vztah Jiřího Pospíšila k zákonnosti.

Zvláštní pozornost zasluhuje jeho postoj ke kauzám odsouzených, u nichž vznikly pochybnosti o spravedlivosti rozsudku. Ministr může v jejich prospěch zasáhnout stížností pro porušení zákona. Důležitost této agendy je dána tím, že se objevují stále nové případy prokázání neviny až po odpykání trestu. Je proto na místě v odůvodněných případech vystavit pravomocné rozsudky přezkoumání elitou našich trestních soudců.

Proti předchůdcům Pavlu Němcovi a Daniele Kovářové Jiří Pospíšil snížil počet podávaných stížností na polovinu. Posledních sedm stížností, které podala Daniela Kovářová, při návštěvě Nejvyššího soudu ČR označil za „kontroverzní“. Výsledek jejich projednávání pak neobvykle špatný. Jednu stížnost vzal dokonce zpět, ačkoli již bylo nařízeno veřejné projednání, čili odňal obžalované zákonnému soudci. Učinil tak proto, aby zrušil platnost rozhodnutí o přerušení výkonu trestu, které paní ministryně vydala současně se stížností. Z obžalovaných, pobývajících legálně na svobodě, se tak rázem stali psanci a okamžitě po nich začala pátrat policie. Jeho zákrokem bylo znemožněno soudní přezkoumání pochybností o správnosti jejich odsouzení. Kdyby Jiří Pospíšil nechal věcem volný průběh, Nejvyšší soud ČR by ve věci rozhodl o dva dny dříve, než pak nastala právní moc jeho rozhodnutí.

Nicméně v očích nejdříve Mirka Topolánka a po něm i Petra Nečase byl Jiří Pospíšil po dlouhou dobu skvělým ministrem spravedlnosti. Jeho bleskové odvolání bez předchozí výstrahy v červnu r.2012 je proto dodnes velkou záhadou. Petr Nečas je veřejnosti řádně nevysvětlil a až dodatečně nechal vzniknout legendu, že příčinou byla ministrova neochota podřídit se rozpočtové kázni, tedy vznesení požadavků na navýšení rozpočtu resortu zejména ve prospěch pokrytí potřeb podfinancovaného vězeňství (v rozsahu nedávno odsouhlaseném vládou).

Neodbytně se vtírá domněnka o souvislosti se zahájeným trestním stíháním bývalého Pospíšilova ekonomického náměstka Františka Steinera a bývalého generálního ředitele Vězeňské služby ČR genmjr. Ludvíka Kuly kvůli zakoupení zchátralého bývalého kněžského semináře ve Vidnavě od neprůhledné společnosti Ústav Vidnava a.s. za 29 mil. Kč. Jiří Pospíšil ji nechal koupit v r.2008 údajně se záměrem zřídit zde detenční zařízení a věznici pro mladistvé. Předpokládané náklady na rekonstrukci činily 270 mil. Kč, které resort neměl a neměl ani naději je získat. Budova je dodnes prázdná a s jejím pozdějším použitím se již nepočítá, čili resort se jí bude muset zbavit.

Je pozoruhodné, že stíháni jsou vykonavatelé ministrova špatného rozhodnutí, zatímco on sám zůstává místopředsedou ODS a vede stranu do voleb ve svém kraji. Tvrdí, že jeho rozhodnutím nevznikla státu škoda, protože sice vydal 29 mil. Kč, ale vlastní nemovitost.

29. června 2012 vyšel na Britských listech článek „Politický nekrolog hrobaře právního státu“ (http://www.blisty.cz/art/64017.html ), který je dnes v archivu Britských listů dostupný pouze přes seznam článků autora. V něm se mimo jiných nelichotivých informací o Jiřím Pospíšilovi uvádí, že „Policie ČR ve středu podala žádost o vydání poslance Jiřího Pospíšila k trestnímu stíhání za předražený nákup budovy, do níž byla dislokována zabezpečovací detence“. Autorem nebyl neznámý grafoman, ale novinář a asistent poslance Františka Bublana Martin Kunštek, který by měl vědět, o čem píše.

Trestní stíhání skutečně probíhá, i když v něm ministr Pavel Blažek vyvolal průtahy podáním stížnosti pro porušení zákona. Odpovědnost Jiřího Pospíšila za podivný nákup je nesmazatelná. Pokud by orgány činné v trestním řízení v dalším vývoji přestaly ctít zásadu, že darebáctví ve formě politického rozhodnutí ministra má zajištěnu beztrestnost, mohly by Jiřího Pospíšila dodatečně připojit k jeho hříšným podřízeným.

Nemyslím si, že se Jiří Pospíšil při nákupu vidnavské nemovitosti obohatil, ale považuji za nesporné, že velkoryse a neodpovědně rozdával ze státních peněz v době, kdy jeho resortu stále chyběly prostředky.

Při celkovém hodnocení docházím k závěru, že výše zmíněný Martin Kunštek Jiřímu Pospíšilovi příliš nekřivdil, když jej nazval hrobařem právního státu. V jeho jednání má starost o osobní oblíbenost a politická účelovost často přednost před ohledem na právo a spravedlnost.



( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Martin Stín )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.