Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* RYBA SMRDÍ OD HLAVY I V JUSTICI
  Vydáno dne 10. 10. 2013 (77833 přečtení)

MARTIN STÍN, RYBA SMRDÍ OD HLAVY I V JUSTICI
Vyšlo 10.10. 2013 na Politikonu jako 494. sloupek, na webu spolku Šalamoun
martin.stin@seznam.cz

Že Česká republika, jejíž soudci posílají lidi do vězení častěji než jejich kolegové v sousedních státech a občas zavřou i nevinného, zatímco darebáka nechají běžet, není pro „zákazníky“ české justice zemským rájem na pohled, je nabíledni. Neuspokojivý stav soudnictví zhoršuje kvalitu života v zemi a lepší se jen velmi pomalu, ba je sporné, zda vůbec.

Za špatnými rozsudky bývají často prohřešky soudců proti dobrým mravům. Ve veřejném mínění je zakořeněna důvěra ve všemocnost zákonů a odtud pramení víra, že by samozřejmě přestali hřešit, kdybychom měli zákon, jenž by umožnil jejich trestání. Jenže ve skutečnosti to je stejné jako ve všech oblastech veřejného života, v nichž dochází k bezpráví: zákony máme a chyba není v jejich nedokonalosti, ale v chování držitelů moci, kteří s nimi nakládají.

Zákon stanoví, co je kárným proviněním soudce, popř. soudního služebního funkcionáře: je to zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Kárným proviněním předsedy soudu, místopředsedy soudu, předsedy kolegia Nejvyššího soudu nebo Nejvyššího správního soudu je též zaviněné porušení povinností spojených s jejich funkcemi. Dlužno podotknout, že tato definice je neurčitá a umožňuje nejednotný výklad. V evropské legislativě se nacházejí přesnější.

Jiný zákon určuje postup při vymáhání kárné odpovědnosti. Mimo jiné stanoví, že všichni předsedové soudů a také prezident republiky, ministr spravedlnosti a částečně veřejný ochránce práv mají postavení kárných žalobců. K projednání jejich žalob byl zřízen kárný soud. Jenže to příliš nefunguje, protože kární žalobci volají své stavovské kolegy k odpovědnosti velmi neradi. Stěžovatelům z řad běžných občanů se většinou snaží namluvit, že k poklesku nedošlo a k reptání není důvod, vždyť špatné rozhodnutí lze napravit opravným prostředkem (zloděj, jemuž policie vzala lup a vrátila jej okradenému, by asi podle nich neměl být trestán).

Mezi kárnými žalobci a stěžovateli dochází často k nedohodě o tom, jak vykládat výše uvedenou definici kárného provinění. Držitelé moci ji v zásadě vysvětlují tak, že soudce nesmí být trestán za nesprávné rozhodnutí. Takový pohled se považuje za jednu z pojistek soudcovské nezávislosti: kdyby se měl soudce bát, že kvůli omylu přijde o talár, asi by váhal s vyvoláním nevole obžalovaného a raději by trestal nepřiměřeně mírně nebo vůbec.

Je sporné, zda má tento přístup platit i pro posuzování nápadných případů soudcovské svévole. Názory žalobců i kárného soudu jsou v této věci neustálené. Příkladem rozkolísanosti je praxe předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové, popsaná v článcích Soudci sobě II a VII (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013062201; http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013100501), která odmítla zabývat se do nebe volající svévolí soudce Jaromíra Kapinuse, jenž nepovolil obnovu procesu, v němž byli dva nevinní obžalovaní potrestáni za činy skutečného pachatele, ale dvěma kárnými žalobami se tvrdošíjně domáhala potrestání zbavením funkce soudce Ondřeje Lázny, který svým „obětem“ způsobil nepříjemnosti, jež jsou ve srovnání s předchozím případem nicotné.

Další osud stížnosti na Jaromíra Kapinuse je poučný jako příklad vyjmutí soudcovského rozhodnutí z úvah kárného žalobce. Iva Brožová jeho věc postoupila k vyřízení předsedkyni Okresního soudu ve Znojmě Lence Krčálové s výmluvou, že návrh na potrestání soudce se má podávat instančně nejbližšímu kárnému žalobci. Zákon ovšem nic takového neříká a donedávna paní předsedkyně tuto praxi neuplatňovala. Lenka Krčálová věc přezkoumala pouze z hlediska správnosti souvisejícího administrativního postupu a s uspokojením konstatovala, že až na malé nezaviněné zpoždění při doručování rozsudku je vše v pořádku (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013072501). Soudci Jaromíru Kapinusovi tak přiznala právo na svévolné rozhodování. Pak se ale dodatečně zjistilo, že členem senátu, který rozhodoval o nepovolení obnovy, byl její manžel, takže se měla z rozhodování vyloučit pro podjatost. Ani to nebylo pro Ivu Brožovou důvodem, aby uplatnila proti Jaromíru Kapinusovi pravomoc kárné žalobkyně. Prostě vzala na něj jiný „metr“ než na soudce Láznu a určitě si přitom myslí, že je nestranná.

Souhrnný pohled na způsob vyhodnocení tří podnětů k zahájení kárného řízení se soudci vyvolává pochybnosti o profesionalitě a nestrannosti kárné žalobkyně, čili naplňuje znaky kárného provinění. Problém nespočívá jen v tom, že neuspěla s dvěma kárnými žalobami na téhož soudce v obdobné důkazní situaci, což lze hodnotit jako odborné selhání, ale hlavně v umanutosti, s kterou zbytečně obtěžovala soudce Ondřeje Láznu druhou žalobou, u které nemohla očekávat úspěch, a dále v tom, že v přístupu k proviněním dvou soudců uplatnila rozdílná meřítka.

Za rozdílný přístup k jednání dvou soudců by Iva Brožová sama zasluhovala kárné projednání svého chování. Jako nejvyšší představitelka obecného soudnictví poškodila prestiž svůj i Nejvyššího soudu ČR veřejným nezvládnutím úlohy kárné žalobkyně, která je nedílnou součástí pravomoci předsedkyně soudu. Není divu, že na stole ministryně spravedlnosti v demisi Marie Benešové přistál návrh na vyvolání kárného řízení. Ale paní ministryně spravedlnosti mu nevyhoví zvláště proto, že se drží zásady, že soudce nelze kárně postihnout za chybné rozhodnutí. Ostatně kárný žalobce smí podat kárnou žalobu, ale nemusí: jeho postavení je blízké bohu a ochrana práv občanů závisí na jeho libovůli. Okolnost, že kárná žalobkyně Iva Brožová má pro každého hříšníka jiný metr, jí nevadí. Přihlásila se také k názoru, že se má při výběru kárného žalobce přihlížet k instanční příslušnosti; že zákon takové ustanovení neobsahuje, je pod rozlišovací schopností bývalé dlouholeté prokurátorky. Posléze vyjádřila souhlas s rozhodnutím předsedkyně Nejvyššího soudu ČR nepodat kárnou žalobu na soudce Jaromíra Kapinuse, aby nedošlo k ovlivnění nezávislosti soudu při projednání stížnosti pro porušení zákona. Prý se možná k věci vrátí, až Nejvyšší soud ČR v této věci rozhodne. Mezitím jí ovšem vyprší subjektivní procesní lhůta, stejně jako Iva Brožová mezitím propase příležitost předložit účet soudci Kapinusovi: lup bude vrácen, zloděj unikne. Při tak brutálním zásahu do práv nespravedlivě odsouzených, jakým bylo nepovolení obnovy jejich procesu, ale není místo pro jakékoli ohledy.

Žádat po paní ministryni, aby zahájila kárné řízení proti Jaromíru Kapinusovi z vlastní vůle, na základě poznatků, které o jeho nehorázném rozhodnutí získala při projednání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, by ovšem bylo příliš.

Ministryně spravedlnosti i předsedkyně Nejvyššího soudu ČR by vzhledem k jejich vysokému postavení měly být vzorem ostatním kárným žalobcům v nakládání s touto významnou pravomocí. Z jejich chování v popsaných případech ovšem vyplývá, že soudcům je vše dovoleno, žádná rozumná pravidla neplatí, smí se měřit každému jinak. Následování jejich vzoru neposlouží prosazení účinného využívání institutu kárného řízení k zvyšování vymahatelnosti práva.

Iva Brožová si nadále zachovává postavení paní Nedotknutelné, které získala, když se s pomocí soudců Ústavního soudu ubránila proti rozhodnutí prezidenta Václava Klause o odvolání z funkce a vymezila se i vůči ministrovi spravedlnosti. Prakticky nad ní není žádná autorita mimo boha, pokud na něj ovšem věří. Nikdo se s ní od té doby nepustí do křížku z obav, že by ji ústavní soudci ze stavovské solidarity v případném sporu opět podrželi. Netroufne si na ni ani jinak bezohledná exprokurátorka Marie Benešová, která se v minulosti opakovaně s velkým hlukem pouštěla do skandalizace vysokých představitelů resortu spravedlnosti, podrývajíc jejich autoritu, v případě exministra Pavla Němce bez ohledu na to, že ohrozila stabilitu sotva ustavené Paroubkovy vlády. V resortu spravedlnosti fakticky vládne bezvládí a neúcta k autoritám, na což doplácejí občané, kteří u jeho složek hledají spravedlnost. Ale aby nedošlo k omylu: je to dlouhodobý stav, který nesouvisí s tím, že je právě ministryní spravedlnosti Marie Benešová. Za jejího působení ovšem výraznou změnu k lepšímu nelze očekávat.

Perlička na závěr: pravomoc kárného žalobce je osobní pravomocí ústavního činitele a podle řady judikátů Nejvyššího soudu ČR je nepřenosná. Na návrh na zahájení kárného řízení s Ivou Brožovou ale odpověděl 1. náměstek paní ministryně Daniel Volák, takže výše uvedené vyjádření k jejímu stanovisku se ve skutečnosti vztahuje k obsahu jeho dopisu. Ač si jej jinak vážím jako slušného člověka, při znalosti obecného způsobu nakládání s podáními na adresu ministra nemám jistotu, že paní ministryně návrh na vyvolání kárného řízení s Ivou Brožovou skutečně četla a rozhodla o zaměření odpovědi. Pokud by se snad její názor lišil od stanoviska, jež kritizuji, omlouvám se.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Martin Stín )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.