Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* ČERSTVÉ OBRÁZKY ZE ŠVEJKOLANDU
  Vydáno dne 30. 01. 2014 (574 přečtení)

MARTIN STÍN, ČERSTVÉ OBRÁZKY ZE ŠVEJKOLANDU
Vyšlo 30.1.2014 na Politikonu jako 510. sloupek a na webu spolku Šalamoun
martin.stin@seznam.cz

Kdyby vstal z mrtvých Jaroslav Hašek a chtěl napsat knihu o Švejkovi, žijícím v naší době ve Švejkolandu, mohl by začít třeba takto: „Tak nám pan prezident nadělil novou vládu, pane Švejk a hned bude zase všecko lepší “ zahlaholila mezi dveřmi doručovatelka Mullerová, která přinesla Švejkovi důchod. „Houby bude všecko lepší, mladá dámo“ odtušil pamětník Švejk. „Jste mladá, nic jste nezažila, proto nevíte, že každá nová vláda je horší než ta předešlá“. Chvíli po jejím odchodu vypochodoval do světa s polovinou důchodu v kapse. Zašel do Kauflandu, kde si koupil láhev „tuzemáku“ a zbytek peněz utratil v sázkové kanceláři Fortuna za sázky na životnost Sobotkovy vlády. Na přežití delší než jeden rok nevsadil ani korunu a těší se na vysokou výhru.

Takový úvod by byl obrazem myšlení početné a stále se zvětšující skupiny občanů, žijících z ruky do úst a znechucených několikaměsíční záplavou zpráv o tahanicích mezi prezidentem a Bohuslavem Sobotkou, o přetahování mezi Bohuslavem Sobotkou a předsedy ostatních koaličních stran, o sporech o rozdělení sinekur mezi politickými stranami navzájem, či o vnitřních nesvárech v politických stranách. Tito lidé se odklánějí od tradičních politických stran a pokud se neutečou do světa soukromých zálib, a pokud vůbec jsou ochotní jít k volbám, stávají se z nich voliči nezkorumpovaných komunistů nebo netradičních „vizigotů“ – pragmatických neideologických hnutí a stran, slovně usilujících o zajištění bezporuchové správy státu, prostého korupce a rozkrádání veřejných fondů. Neodvolatelně dospěli k přesvědčení, že výměna ODS za ČSSD ani ČSSD za ODS již dávno nevede k ničemu než k postupnému zhoršování poměrů ve Švejkolandu. Tanečky politiků kolem rozdělení ministerských a náměstkovských křesel je vůbec nevzrušují. Daleko důležitější je pro ně starost, jak vyjít s žebráckým důchodem, podporou v nezaměstnanosti nebo pár korunami platu. Pro úspory ve státním rozpočtu, zčásti dosažené na úkor sociálních výdajů, nemají pochopení, zvláště když se denně dovídají z medií o rozkrádání veřejných fondů či o odtékání miliard do tunelu, nazývaného církevními restitucemi.

K sebestředným hercům na prknech, jež znamenají svět politické moci, vzhlížejí s nechutí a nedůvěrou: lidé, kteří přijímají jednorázové odměny v násobcích jejich celoročních příjmů, či jiní, deroucí se do vysokých funkcí, ačkoli na dřívějších působištích za nimi zůstaly obrovské ztráty, dále též notoričtí zneuživatelé poslaneckých náhrad jim připadají jako bytosti z jiného světa, jenž s tím jejich nemá nic společného. Jmenování nové vlády jako viditelného vrcholku pochybných pseudoelit berou na vědomí bez zájmu a nadšení. Nic dobrého od ní nečekají. Hladový sytému nevěří.

Herci toto vše netuší. Je jich tolik, že si vystačí sami. Oslněni jevištními lampami a okouzleni možností předvádět se před televizními kamerami si neuvědomují, že v temnotě hlediště je sleduje znechucené obecenstvo, od něhož se sotva dočkají potlesku, ale mohou zažít i drsné vypískání. Mohly by je varovat události na Ukrajině, ale ta je za devatero horami a devatero řekami. „Věrchuška“ se vůbec nezamýšlí nad možností, že by podobný vývoj mohl nastat i u nás navzdory tradiční pohodlnosti národa pijáků piva.

Ještě smutnější obrázek poměrů ve Švejkolandu nabízí trápení několika desítek nebo možná stovek vězňů, odsouzených za činy, jež nespáchali, nebo potrestaných nepřiměřeně tvrdými tresty. Těm je hemžení ctižádostivců na politické scéně ještě mnohem vzdálenější. Jako voličská skupina jsou příliš malí, proto pro držitele moci zcela nezajímaví. Jsou k jejich osudům zcela lhostejní bez ohledu na to, že věznění nevinných je zločinem. Prezident republiky odmítá udělovat milosti s odvoláním na akademickou úvahu o dostatku řádných a mimořádných opravných prostředků a nová ministryně nespravedlnosti stejně akademicky vzdychá nad přílišnou složitostí procesních pravidel trestního řízení.

Někteří z postižených se pouštějí do opakovaných neúspěšných pokusů o zvrácení zlého osudu, jiní propadají beznaději. Opravné prostředky většinou naprosto selhávají.

Úspěch žádosti o povolení obnovy procesu je bílá vrána. Křiklavým příkladem neúprosnosti lpění soudce na neprolomitelnosti rozsudku je nepovolení obnovy procesu odsouzenému, za jehož domnělou vinu byl odsouzen pravý pachatel. Odstupující ministryně nespravedlnosti nedokázala do konce funkčního období rozhodnout o návrhu na pohnání nestydatého soudce před kárný senát, ač na to měla dost času.

Poslední záchranu vidí odsouzení v ústavní stížnosti. Stát jim ale vnutil zprostředkování stížnosti advokátem. Když advokát selže a nepodá ji ve lhůtě, odsouzený ztrácí naději bez náhrady. Odškodnění za selhání služby, vnucené státem, se nedomůže. Vyjednávat s prezidentem republiky o náhradu zkrácením trestu cestou milosti či s ministrem nespravedlnosti o podání stížnosti pro porušení zákona je zbytečné: zničení jednoho lidského života nespravedlivým trestem a zmaření nadějí odsouzeného nestojí za zamyšlení.

Počet stížností k Nejvyššímu soudu ČR pro porušení zákona z dvou set, podávaných ročně ministry Pavlem Němcem a Danielou Kovářovou, klesl společným úsilím Pavla Blažka a Marie Benešové na sedmdesát. Zcela jistě to není výsledek zvýšení úrovně trestního řízení.

Mnoho psů znamená zajícovu smrt. Platí to i o souběhu více opravných prostředků, složitosti procesních předpisů a byrokratické tuposti úředníků. Nejnadějnějším mimořádným opravným prostředkem je stížnost ministra pro porušení zákona. Odsouzený, který o ni požádá a sáhne souběžně po zcela odlišném prostředku, jakým je dovolání nebo ústavní stížnost, se ale může dostat do pasti paragrafů. Ministerští úředníci s prověřením podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona příliš nespěchají. Když před jeho ukončením podá odsouzený dovolání nebo ústavní stížnost, řízení o stížnosti se zastaví a je možné v něm pokračovat až po rozhodnutí Nejvyššího, popř. Ústavního soudu, pokud o to předkladatel znova požádá. Postižený nemůže předejít kolizi dvou prostředků odsunutím dovolání či ústavní stížnosti na pozdější dobu, protože je vázán procesní lhůtou. Zvláště v případě ústavní stížnosti pak může vzniknout paradoxní situace: stěžovatel během dlouhého čekání na rozhodnutí Ústavního soudu uspěje s žádostí o podmíněné propuštění po odpykání části trestu a výsledku jednání o ústavní stížnosti se dočká až na svobodě. Kdyby nedošlo k přerušení rozpracovaného řízení, možná by se dostal na svobodu o několik měsíců dříve. Pokud by platil v resortu nespravedlnosti zdravý selský rozum, rozpracované řízení o stížnosti pro porušení zákona by proběhlo až do konce, protože Ústavní soud se obvykle stejně nezačne stížností zabývat hned po doručení. Jenže lidská svoboda má pro ministerské úředníky, kteří tuto agendu spravují, nulovou hodnotu.

Nasycenější a na svobodě žijící občané mohou ovšem sledovat proměnlivý pestrý sled pitoreskních obrázků z politického života Švejkolandu s větším zájmem. Poutavý je obraz nezpůsobilosti politických pidižvíků pochopit, že přímá volba prezidenta republiky reálně změnila politický systém. Dříve jsme si mnozí stěžovali na svévolné nakládání politických stran se státem: rozdělily si jej na léna a hospodařily v nich bez ohledu na mínění veřejnosti. Příkladem je prosazení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, který narazil na nesouhlas široké veřejnosti. Na neodpovědnost Petra Nečase, Miroslava Machiavelli Kalouska a jejich kompliců budou doplácet nejméně dvě další generace, ale účinný prostředek k včasnému zastavení jejich zlovolného počínání se nenašel.

Způsob, jakým se choval prezident republiky v závěrečné křeči bývalé vládní koalice, v přechodném období do jmenování nové vlády a při jejím vytváření ukazuje, že silný prezident může daleko silněji než dříve působit jako korektiv k neodpovědnosti politických stran. Nebývalý tlak na kvalitu obsazení ministerských křesel, který by si nepřímo volený prezident nedovolil, může být prospěšný.

Je zde ovšem nebezpečí vyvolání nepatřičných reakcí na projevy prezidentovy vůle. Urychlené propuštění služebního zákona do druhého čtení v zájmu odstranění formálních (mimochodem: nadbytečných) prezidentových výhrad k osobě Andreje Babiše zavání politickou prostitucí.

Výrazným rysem obrazu politického dění je obecné oslabení záporného vztahu k totalitní minulosti a jejím pohrobkům, jejichž mocenské postavení sílí. Netoliko, že se začíná považovat až za neslušnost připomínat komunistickou minulost různých veřejných činitelů, ale jmenování Andreje Babiše je prvním nesmělým průlomem do hranic lustračního zákona.

V této souvislosti ovšem vyniká pokrytectví sociální demokracie ve vztahu ke KSČM, která je jejím nejbližším přirozeným ideovým spojencem. Socialisté nadále trvají na platnosti bohumínského usnesení, které jim zakazuje spolupráci s komunisty na celostátní úrovni. Poslanci a senátoři KSČM jsou ale stejně legitimními členy zákonodárných sborů jako všichni ostatní a žádný ústavněprávní důvod pro jejich vykázání do nepoužitelnosti neexistuje. Na úrovni krajů a nižší se členové KSČM běžně uplatňují, byť to někde naráží na odpor části veřejnosti. Ideologie KSČM se nám nemusí líbit, ale je třeba ocenit, že její členové se k ní a ke svému členství čestně hlásí na rozdíl od všudypřítomných pohrobků totality, kteří zahodili členské legitimace, když přestaly přinášet výhody. Díky ideové blízkosti a tradiční disciplinovanosti komunistů by KSČM byla pro ČSSD spolehlivým koaličním partnerem a nabídla by pro různé funkce kvalitní lidi, nezatížené členstvím v předlistopadové KSČ a bez záznamů v evidenci StB.

Logickým důsledkem odmítání spolupráce s komunisty na vládní úrovni byla nezbytnost přijmout do koalice KDU-ČSL. Nepochybně se jedná o stranu s dlouhou tradicí, ideově jasně vyprofilovanou a s pevnou členskou základnou. Nicméně ve všech vládách, na kterých se podílela, byla destabilizujícím činitelem. Mnoho lidí má pochybnost o stabilitě současné koalice. S přihlédnutím k minulosti je třeba se obávat, že přítomnost KDU-ČSL může být slabým místem její soudržnosti. Stavět koalici na víře v zázrak se může Bohuslavu Sobotkovi nevyplatit.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Martin Stín )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.