Spolek Šalamoun

  Hlavní menu

  Národní knihovna


  LN o J.Bokovi


  Zákony v elektronické podobě

  Státní zastupitelství ČR

  Přehled soudců a soudů ČR

  Soudy ČR na Internetu

  Potřebujete advokáta?

téma
* POSEDLICTVÍ POLITIKŮ
  Vydáno dne 13. 02. 2016 (172 přečtení)

ZDENĚK JEMELÍK, POSEDLICTVÍ POLITIKŮ
Vyšlo dne 13.2.2016 na mém bloggu (http://www.jemelikzdenek.cz) a na webu spolku Šalamoun (www.spoleksalamoun.com)
jemelikzdenek@gmail.com

Běžný občan si myslí, že volby do krajských zastupitelstev a do Senátu jsou ještě někde v nedohlednu, a proto se jimi nezabývá. Čas ale běží úprkem, takže zde budou dříve než se nadějeme a dočkáme se i chvíle, kdy se z jejich stínu vynoří volby do Poslanecké sněmovny a další přímé volby prezidenta republiky. Na rozdíl od nás, „obyčejných“ lidí, si politici jejich blízkost uvědomují a začínají jevit nápadnou nervozitu. Ve snaze vetřít se do přízně možných budoucích voličů si navzájem pilně „okopávají kotníky“. Mnozí podléhají představě, že nejlépe předvedou svou skvělost, když veřejně pokálejí své budoucí protivníky.

K folkloru všedního dne patří kopání do prezidenta, který v tom ovšem není zcela nevině, protože provokuje výroky, jimiž vybočuje z ustálených myšlenkových schemat politiků parlamentních stran a dává najevo nejen nezávislost, ale i jistou nadřazenost hlavy státu, zvolené v přímých volbách. Tu a tam adresně někoho zkritizuje a rozpoutává vášně svými vcelku nevinnými bonmoty. Troufnu si tvrdit, že bouře, kterou vyvolal zmínkou o kalašnikovu a komentováním výkupného, údajně zaplaceného za vysvobození Hany Humpálové a Antonie Chrástecké ze zajetí únosců, byla naprosto nepřiměřená bezvýznamnosti jeho výroků.

Zvláštní příležitost k předvedení účelovosti ve hře na ochranu bezpečnosti občanů nadělil osud politikům a s nimi spolčeným presstitutům návratem pětice českých dobrodruhů z Libanonu a současným propustěním z vazby a odcestováním do jejich vlasti libanonských občanů Alího Fajáda a Chálida Marábiho. Mediální kaše v té souvislosti nabobtnala obnovením zájmu o okolností osvobození Hany Humpálové a Antonie Chrástecké ze zajetí únosců. Takové události všude ve světě probíhají zahaleny rouškou tajemství a dějí se častěji, než si dovedeme představit. Ne tak v české kotlině. Mediálně se na poloodhalených tajemstvích přiživila část politické reprezentace, která svým chováním připomínala hejno kdákajících slepic, bezhlavě pobíhajících po dvorku. Předháněli se v rozčileném komentování věcí, o nichž moc nevěděli a svou skvělost předváděli napadáním kolegů, doufajíce, že si budoucí voliči vzpomenou, že to byli právě oni, kdo ve spojitosti s předmětnými událostmi hájili jejich bezpečnost a právo. Pozoruhodné bylo, že kdákali každý jinak, rozmazávajíce pilně ostudu do všech stran, spekulujíce o věcech, jež se obvykle utajují. Výjimkou mezi zainteresovanými byli stroze profesionální Lubomír Zaorálek a Robert Pelikán. Právem se vyčítá Bohuslavu Sobotkovi, že nedokázal zařídit, aby členové jeho vlády mlžili všichni stejným směrem a nikoli na úkor jednoho proti druhému.

Poměrně dobře vyvázl ze šlamastyky předseda vlády Bohuslav Sobotka, který tvarohově alibistickým vystupováním své kolegy příliš neprovokuje. Hůře dopadl ministr obrany Martin Stropnický, jenž projevil pozoruhodnou politickou naivitu, když potvrzením výměnného obchodu s vydáním Aliho Fajada za pětici českých občanů odhalil „císařovu nahotu“, jinými pečlivě zastíranou. Vysloužil si volání po resignaci, které špičky vládní koalice nakonec odmítly. Leckde jinde by ministr, jenž „ujel“ pouze hloupým výrokem, možná tlak proti sobě ustál, ale resignací by bezpodmínečně přijal symbolickou politickou odpovědnost za kiks jemu podléhající zpravodajské služby.

Méně obvyklým terčem předvádění svalů některých politiků a s nimi spojených presstitutů se stal ministr spravedlnosti Robert Pelikán, který až dosud byl zvyklý pouze na různé výhrady politizujících soudců a některých poslanců k jeho legislativní politice, přece jen podávaných víceméně civilizovaným způsobem. Nyní jej téměř kamenují za to, že nepovolením vydání obou Libanců do U.S.A. spustil děje, jež jsou předmětem mediálního běsnění.

Vyčítá se mu, že z našich občanů udělal „lovnou zvěř“ pro únosce, narušil vztahy s nejmocnějším spojencem v NATO a dokonce ani nezařídil trestní stíhání Libanonců, kteří se nezákonného jednání dopustili na našem území. Pozornosti jeho pronásledovatelů přitom ušla okolnost, že Libanonce dopravila na letiště eskortní služba Vězeňské služby ČR. Na takovou péči neměli nárok, pokud podmínky jejich nevydání do U.S.A. neměly jinou právní povahu než pouhého propuštění z vazby (např. nedošlo-li k jejich vyhoštění). Ale někteří političtí pidižvíci také na sebe prozradili, že nevědí, že ministr spravedlnosti není orgán činný v trestním řízení a nemá žádný nástroj, jímž by přinutil Městské státní zastupitelství v Praze k zahájení trestního stíhání kohokoli. A strach jim nedovolil jen pomyslet na skutečnost, že američtí agenti, kteří se vydávali za vyjednavače jihoamerické zločinné organizace a předstírali zájem o nákup zbraní, porušili naše právo, které zakazuje policejní provokaci jako nástroj usvědčování. Na místě je otázka, zda neměli také být trestně stíháni nebo vyhoštěni. Na přetřes nepřišla komicky trapná otázka, zda by vojenská rozvědka neměla Ali Fajádovi zaplatit za financování výletu jejího příslušníka do Libanonu.

To vše je nepodstatné na pozadí skutečnosti, že kritici postupu Roberta Pelikána vlastně naznačují, že by souhlasili s postupným vydáním pětice českých dobrodruhů do rukou Islámského státu a s jejich pravděpodobným mučením a popravou, stejně jako s popravou nebo zneužitím Hany Humpálové a Antonie Chrástecké jako sexuálních otrokyň. Taková je pravá tvář jejich starosti o bezpečnost občanů České republiky.

Robert Pelikán řešil mimořádnou situaci, s kterou naše trestní právo nepočítá. Není pochyby, že z formálně právního hlediska má celý příběh (pravděpodobné) výměny Alího Fajáda a Chálida Marábiho za pětici českých občanů několik nejasných a slabých míst možné povahy porušení trestního práva. Není to nic proti hrůznosti jiného možného postupu, jenž by při plném respektu k právu vedl ke ztrátě svobody a životů českých občanů.

V tomto bodě klade celá kauza veřejnosti a zejména politikům a právníkům otázku, jak daleko má jít péče státu o občany, kteří se v zahraničí dostanou do potíží. Ryze konzervativní řešení předpokládá, že každý svépravný občan má svůj rozum a vůli, a z toho plynoucí neomezenou odpovědnost za své jednání. Dostane-li se do pasti, je jeho věcí, jak se z ní opět dostane, a pokud se mu to nepodaří, má prostě smůlu, neb jeho spolubčany a stát jeho osud nezajímá. Výjimka v jeho prospěch není možná, protože by zvyšovala nebezpečí ohrožení dalších občanů v budoucnosti. Protějškem je názor, že český občan, který se byť vlastní vinou dostal v zahraničí do nesnází, má nárok na neomezenou pomoc státu. Nechám laskavého čtenáře hádat, ke kterému řešení by se přiklonili křiklouni, kamenující Robera Pelikána, kdyby se sami, nebo jejich blízcí, stali obětí únosu.

Shodou náhod si Robert Pelikán současně vysloužil nelibost ministra vnitra Milana Chovance kritikou postupu policie při demostracích v Praze v sobotu 6.února 2016. Ministr spravedlnosti zjevně hodnotil situaci na základě televizního záznamu ozbrojených zakuklenců a proti nim stojící hrstky policistů v lehké výstroji, nevhodné pro aktivní účast v poličních bitkách. Zakuklenci zcela nepochybně porušili zákon a potenciálně ohrožovali účastníky demonstrace, čili došlo k nezastřenému porušení veřejného pořádku. Obraz nepřinesl žádné svědectví o sebemenším pokusu policistů vyzvat zakuklence k odmaskování nebo -nedejbůh- k zjištění jejich totožnosti. Zdá se být pochopitelné, že nevybavení policisté se spokojili s oddělením dvou skupin demonstrantů a k zastavení postupu zakuklenců. Nezdravé je ale již to, že autorita policie není sama o sobě dost vysoká na to, aby fyzické napadení policisty bylo málo pravděpodobné. Sporné je i taktické rozhodnutí dát přednost osobní bezpečnosti policistů před povinností zasáhnout proti narušení veřejného pořádku. A zcela mimo debatu je skutečnost, že posílení policistů na možném místě fyzického konfliktu těžkooděnci by mělo být záležitostí několika minut, ale nedošlo k němu. Policie zvládla demonstrace jako celek perfetně. Ale měl-li ministr Pelikán na mysli právě výše zmíněný detail, ve vztahu k němu byl v právu. A vyjádření ministra Milana Chovance, že ministr spravedlnosti volá po politických procesech, pokud je skutečně vyslovil tak, jak je uvádějí média, by bylo hodné absolventa rychlokvašného studia na plzeňské právnické fakultě v době její neslavné éry.


( Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Zdeněk Jemelík )

  Kontakt
Korespondenční adresa:
P.O.Box 383, 111 21 Praha 1

Pobočka Šumperk:
P.O.BOX 103, Šumperk 1

SpolekSalamoun(a)SpolekSalamoun.com

Statutární orgán:
předseda spolku - John Bok

Korunový účet:
č.ú.: 170718584/0300

IČO:63837714

Registrace
Ministerstvem vnitra ČR:
II./S-OS/1-25819/94-R

Administrátor:
Johanne - Angel D'Shadow,
Václav Peričevič

  Soud s Johnem Bokem

  VYŠLA NÁM KNIHA
Lecba Bokem

Vyšla nám kniha......

  Měsíčník TRESTNÍ PRÁVO

mesicnik Trestni pravo

Spolek Šalamoun se stal pravidelným přispěvatelem měsíčníku Trestní právo. Má v něm pravidelnou rubriku Pohled odjinud, do které píše různé úvahy o justici z vlastního pohledu.

mesicnik Trestni pravo

Náhled článku Spolku Šalamoun v měsíčníku Trestní právo.